Snad - nepopisně - naposledy

23. leden 2011 | 17.53 |

Když jsem začala psát blog (cca dva, maximálně tři roky zpět), měla jsem zhruba představu, o čem by měl být, i když posláním to nebylo. Proto mě moc těší, že sem s postupem času "chodí" víc a víc lidí - text, byť jakýkoli, nabývá na hodnotě užitečností a kritikou.

Také nevím, jestli se to dá nazývat zlomem (myslím ale, že ne), když si uvědomím a sem napíšu, že v jisté době na mě články o "handicapu" a třeba i o vojtovce dopadaly trochu těžce a zvláštně, jinak než dřív. Ze začátku jsem všechno apriori brala jako skutečnost, kterou můžu popsat, ale ani náhodou mě nenapadlo ji změnit nebo ji začít sledovat jako doživotní problém.

Po jisté době mi došlo zcela znenadání, že v žádném případě nechci, aby se můj blog pro vás všechny, anebo kterýkoli jiný pro mě a pro ostatní, stal přednáškovou místností o životě s handicapem. Byl to totiž, jako už na začátku, jeden z miliónů takových nebo makových ...

S lidmi, kteří měli nebo mají problém ve stejné rovině, anebo podobném významu jako já, jsem se jako malá (ne že bych teď byla s těmi 161 cm nějak velká) nesetkávala ani často ani zřídka, snad jenom v ordinacích doktorů, kde na mě padla (s velkou omluvou) taková kognitivní deprese, že jsem byla moc ráda, když jsem zavřela dveře a mohla odtud vypadnout ven, a v Chlumu, kde to bylo a je všechno natolik lidské, člověčí, že si vůbec nevzpomenete, že vám něco je, a tak ani nemusíte složitě zapomínat.

Snad to bylo tím, že jsem přejala tátovy (logicky přístupově správné a výchovně pochopitelné) pohledy a názor, že jsme - li všichni lidé, najdeme se sami a nikdo nás hledat nemusí. Jenže přišla doba, kterou si projde nejspíš bez podmínky každý člověk, ať už mu je cokoli anebo mu není nic. Všechny teorie a postoje, které jsem si z řeči táty nebo dospělých přeložila do vlastní psychořeči a s nimiž jsem žila a myslela tak nějak pozitivně a nikdy ne moc emotivně, se najednou sesypaly, a nejenže jsem zůstala stát zase dole, pádem z vrchu, že je mi to jakž takž jasné. - Nic mi nezůstalo. Všechno zmizelo. Z toho, co jsem slyšela od ostatních, nezůstalo nic, a neměla jsem clonu, ale prázdno před očima.

V té době. kterou teď nějak nevím časově zařadit, se dělo víc věcí. Nebudu o nich mluvit takto veřejně, mám nicméně dojem, že právě ony nejspíš všechno urychlily. Nazvala bych to procesem přijímání sebe samého, takového, jaký jsem. A protože mi nic nezbylo z toho, co jsem měla v hlavě vtlučené (byť dobře), a nebyl čas na to zamýšlet se nad smyslem věcí a jejich běhu, nezbylo, než brát věci tak, jak jsou - a s nimi i sebe. Ze cvičení, které jsem do té doby brala téměř jako kotvu všeho, co zvládnu, dokážu a můžu, se stala nutnost do té míry, do jaké já sama budu chtít. Ze všech návštěv u doktorů, které ještě budu muset absolvovat, protože jak já tak oni jsou vázáni okolnostmi a současnou situací, jsem najednou nevnímala ani to, jestli tam jdeme po roce nebo po půl, nebo snad co mi řeknou.

Zničehonic mi docvaklo, že dnešní den, zítřejší a příští má takový smysl, jaký mu já sama dám.

Z hodin u počítače nad blogem, kterým jsem chtěla aspoň pomoct nebo rozesmát, jak je tomu náhodou třeba na idnes.cz, se staly dny a noci se mnou samou. V téhle fázi jsem si dokonce prošla něčím, co by se dalo při dobré vůli nazývat obdobím fyzického sebepoznání, kdy jsem hodiny a hodiny stála před zrcadlem a křičela, protože jsem neviděla a nevěděla (ani teď třeba nevím, ale rozhodně vidím o trochu víc). Přišlo mi to všechno objektivně nespravedlivé, beze smyslu a k ničemu na entou. Taky nevím (i když oba tušíme), komu vděčím natisíckrát za to, že všechno tohle přešlo stejně rychle, jak to přišlo.

Dneska a teď a tady jsem spokojeně vyrovnaná ne s věcmi, ale jejich během, spádem a samospádem.

S handicapem se objektivně srovnat nedá, nedalo a nejde. Dá se s ním ale naučit žít. Neznamená to podřídit se mu a věnovat všechen čas boji proti němu, jako spíš akceptaci situace takové, jaká je teď a tady. Stejně tak nastane období, kdy všechno, co jsme brali pozitivně, najednou zčerná. To období přeskočit nelze, nepůjde to nikomu. Někdo se z něj vyhrabe, někdo ne.

Byla jsem malá, nepesimizovala a nebrečela jsem. Z věcí jsem měla legraci, protože se tak snadněji chápaly a přijímaly.

Vyrostla jsem a začala je analyzovat. Tohle je černý, tohle bílý, tohle takhle a tohle jinak.

Nakonec se z toho všeho stala taková motanice, že jsem před každým cvičením měla hrůzu z toho, že to ze mě pryští odevšad a řeknu - li něco, byť přízemního a "normálního", bude to znít jako sebeanalýza (kterou tento článek bezpochyby je, a já se vám za to omlouvám, snad naposledy) a nic jiného. Nebyla jsem nešťastná, to přišlo později, i když je to spíš měnivost nálad, ale hledala jsem a stavěla znovu, protože to najednou (a nikdy dřív mě věta "to je v tomhle věku normální" tak neuklidnila - thanks, my dear uncle!!! Love you!!) prostě zmizelo.

Možná někdy tenhle článek dopíšu, pokud to neuděláte v komentářích vy ;o), ale cítím, že teď mi nějak dochází slova. Tak zase příště. Už to pro mě není černobílé, ale takové, jaké to je. Pohled na to mi nikdo nezmění, ale ani já ho analyzovat nemusím, a musím - li, přestanu s tím ve chvíli, kdy se zase přijmu a zase znova budu vědět. Líp, než tehdy. Díky vám všem!
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85401-snad-nepopisne-naposledy.html


Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85401-snad-nepopisne-naposledy.html


Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85401-snad-nepopisne-naposledy.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře