Po dlouhém odloučení ortopedický dýchánek

7. květen 2014 | 20.22 |

Po dvou téměř dvou letech od poslední ortopedické kontroly nebylo letos v zimě vyhnutí. Musela jsem vytočit číslo žižkovské kobky znovu.

Ne snad že by kvality pana doktora nedosahovaly více než běžného standardu (jen velmi nerada jsem letos po patnácti letech přešla jinam), čekací doba je však podivuhodně strašlivá. Už ve čtyřech letech jsem pochopila, jak se sází. To když jsme oba, já i zoufalý rodič, přemítali, jestli má dnes službu ta pomalá, nebo ta ještě pomalejší sestra, a kdo zpráchniví a nebo alespoň zosifikuje, přinejmenším atrofuje jako první - my, nebo personál ordinace?

Kontroly u pana docenta Maříka byly pokaždé příběhem na knížku, pokaždé provedené s vědeckou precizností, s lidským přístupem. Záhadným řízením osudu si mě pamatoval, ačkoli jsem kolikrát měla dojem, že se díval jen na moje nohy. Prošli jsme spolu od prvního vbelhání k operaci, která mě postavila na nohy, přes druhý zákrok, po kterém mě nabádal, abych hlavně kroutila zadkem, že teď už to s těma kolenama dovedu a jsem přeci pěkná chytrá holka, tak ať se kluci chytaj :-), tedy přes moji pubertu, kdy mi bylo fyzického stavu a z něho vyplývajícího žalostného stavu "single", navíc "nežádaná" leckdy hodně ouvej, až k poslední kontrole, na níž se mě víceméně zeptal, co po něm chci, pochválil mě za to, kam se nohy dostaly, a až do letošního jara jsem na další ortopedickou konzultaci nezavítala.

Maturitní ples sice mým nohám ukázal, že TEĎ už budou tančit, to si však ta horší nedala jen tak líbit a naplnila se vodou. Po dvou punkcích a jedenácti mokrých týdnech, které vedle bolesti, narůstajícího zvyku užívání vulgarismů a imobility vynesly také jedinečné přání k narozeninám začínající slovy "Tak tedy, milá stará Čvachto...", mám konečně pokoj.

Ale adrenalinový stav mých končetin není to, čím jsem dnes hodlala blog zahltit.

Chtěla jsem psát o něčem zcela jiném, o něčem, co mě dnes, když jsem do ordinace svého nového, neméně dobrého ortopeda vstoupila počtvrté, definitivně fascinovalo a co na mě udělalo velmi pozitivní dojem.

Mnoho let jsem se na lékařské kontroly těšila hlavně proto, že dotyční odborníci mi krom dobré péče poskytli i něco, co každý z  nás čas od času a v některých situacích více než velmi potřebuje - pohled na věc mýma očima. Ať už to byla paní rehabka, která mě po každém cvičení pochválila, vyjádřila spoluúčast nad otlaky nehtů po vojtovce a pozvala mě na jeden z našich tradičních, mnou tak milovaných zelených čajů s deskou Zuzky Navarové v pozadí (jedno z plusů fyzioterapeutických chvil je kvalitní rozšíření mého hudebního rozhledu - už jste někdy cvičili plazení při Piráti?). Ať už to byla paní očařka, která mi nejen při sundávání obvazu po operacích, ale i na každé další kontrole blahopřála a básnila, jak se na tyhle čokolády (mé zázračně srovnané oči) a záclony (dvakrát vytrhané, dnes přerostlé řasy) budou chlapci upisovat do pořadníku.

Ať už to byl právě pan docent Mařík, který mi jedno odpoledne doporučil začít nosit sukně.

Nejen diagnoza, prognoza, doporučení terapie - ale to hlavní. Rada pro život. Dodnes z nich čerpám.

A i na té dnešní kontrole se mi dostalo další neocenitelné podpory. 

Pan doktor vypadá velice vážně. Akademicky. Je to vědec. Při predchozích kontrolách se mu v obličeji nepohnul ani sval, píchl potřebnou injekci, ukázal cvičení a adieu. Ne že by mi to vadilo, nejsem typ pacienta, který by potřeboval rozebrat každý svůj pohyb a prognoticky ho rozpitvat. Tu hbitost jsem ocenila a všichni noví lékaři, ke kterým jsem letos přišla, nemuseli říkat vůbec nic. Poznali to sami. To když jsem rehabilitační doktorce nadiktovala celou anamnézu z hlavy a panu ortopedovi vysvětlila, že vodu už v koleni nemám, ale ten meniskus na tom nebude dvakrát dobře :-D.

Dnes se mi však dostalo jedinečné pozornosti, protože mlčenlivý pan doktor se najednou rozsvítil, jako by měl radost se mnou. Slyšeli jste někdy cca padesátníka mluvit hlasem oktavána po prvním rande? Ne? Tak jste dneska měli vyjímečnou možnost. "Ta noha už nekřupe? Tak SUPER! Že nebolí? No paráda! Běháme? Tak na kontrolu za rok!" promluvil s jiskřičkami v očích ještě nedávno mutující adolescent, jehož diplomy na nás shlížely z úctyhodné rozlohy celých dvou stěn, a dodal: "To se bude tancovat!"

Ne, on si mě pamatoval. "Já tam napíšu špatné boty," pravil totiž, když jsem jako důvod kontuze kolene uvedla maturitní ples.

To je radosti chodit na kontroly, když ani neuslyšíte, s jakou diagnozou tam jste. Obrat "jít na kafe" pro mne dnes získal zcela jiný rozměr.

Bůh žehnej normálním doktorům!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Po dlouhém odloučení ortopedický dýchánek majka 07. 05. 2014 - 20:55
RE(2x): Po dlouhém odloučení ortopedický dýchánek peti95 07. 05. 2014 - 20:59
RE(3x): Po dlouhém odloučení ortopedický dýchánek majka 07. 05. 2014 - 21:07
RE: Po dlouhém odloučení ortopedický dýchánek zlomenymec®pise.cz 07. 05. 2014 - 22:08
RE(2x): Po dlouhém odloučení ortopedický dýchánek www.peti95.pismenkuje.cz 07. 05. 2014 - 22:47