Opravdu nerada bych byla pesimistická...

10. květen 2014 | 10.56 |

..., a tak budu doufat, že je to všechno jen nějaké nedorozumění. Že to ve skutečnosti je úplně jinak a jen moje senzory se na nějakou dobu vychýlily. Někam, kde je to možné.

Někam, kde je možné, že podat ruku, pomoci dívce, která nemůže sestoupit ze stupátka vlaku na zem, je přímo heroický úkon. Někam, kde to není samozřejmé.

Někam, kde téměř každá návštěva lékaře zaplaví matku postiženého dítěte slzami. Nejen bolesti, ale i smutku a bezmoci, že je na to všechno sama. Někam, kde lékař, není - li výjimkou, nefunguje jako přístav. Někam, kde plní funkci nemilosrdného soudce stavu. Pláčeš, nevíš, kudy dál? Chtěla bys objektivní pohled, chtěla bys slyšet možnost, jak své dítě rozvíjet? Udělej si sama.

Někam, kde za integraci dětí s disabilitou budeme platit nervy,  časem, energií. Někam, kde není cesta, protože není vůle. Někam, kde jsme zavřeli oči nad možnostmi jedince, někam, kde jsme přijali jednodušší cestu. Někam, kde je možné umístit vnímavé a komunikacechtivé dítě do speciálního zařízení, protože přece špatně mluví, nehýbe se, NEVYPADÁ, že by stačilo té běžné.

Někam, kde je ta běžná zkostnatělou institucí, neochotnou chápat vedle svých (a ne až za nimi, pokud vůbec) i potřeby jiných. Někam, kde se děti otáčejí za svými nemocnými spolužáky. Někam, kde jim rodiče nejsou schopni bez nervózního váhání "A co mu mám vlastně říct?" seznámit své děti s jednou ze součástí lidského života. Někam, kde jsme my, lidé, život ještě nepochopili. Ani v jeho základní linii - ve způsobu, jakým přicházíme na tento svět.

Budu doufat, že se mé senzory vychýlily někam, kde je možné považovat partnerské soužití handicapovaného jedince s jakýmkoli jiným za zásluhu, fantazii, čin na metál. Někam, kde láska může narážet na překážky obecného soudu, obrovské lidské chyby. Někam, kde se mladá žena toužící po mateřství musí bát, jak nastalou situaci zvládne - nejen jako ta zdravá, ale i jako ta postižená. Někam, kde otázka mateřství stojí před váháním. Někam, kde do tak prazákladních hodnot lidského vývoje zasahuje vědomí nemoci jako něčeho jiného, neznámého a složitého

. Budu doufat, že se do těch míst nevychýlí vedle toho mého ještě zřítelnice oka lidského. Doufat a dělat všechno proto, abych jednou mohla věřit ve svůj život jako v život ve světě, kde zdravá holčička lehce setře slinu své nemluvící spolužačce tak, jako by zavázala mašli té, co právě okolo křičíc tančí. Ve světě, kde jí ten přístup vydrží až do dospělosti.

Jen velmi nerada bych jednou své děti přivedla na svět, který si neporozuměl. Na svět, který přes špičkovou medicínsku techniku a její hlavy nedokáže člověku nabídnout to základní - bezpečí a jistotu, že najde své místo. Takové místo, jaké bez údivu zaujímá dvojice objímající se na lavičce v parku, modelka na mole, herec na prknech.

Doufám, že nežiju ve světě, který teprve s podivem přijímá handicapovaného jedince za plnohodnotnou komponentu stroje práce, lásky, života a Cesty dál, která MÁ Smysl. Protože pokud ne, musela bych hrát. Hrát na to, že mi to nevadí, abych jednou mohla přispět ke změně.

Jednou, hlavně však nenápadně. To aby hrdost na to, jací jsme, neutrpěla trhliny. Aby jich v tom našem psychosociálním systému nebylo ještě omnoho víc.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře