Čardáš, folklór, život a štěstí

16. květen 2014 | 22.05 |

V srpnu jsem vylezla na Bolfánek. Brodila se Vydrou. Dívala se na svoji rodnou zemi z Ostrého, prošla jsem Albrechtice. V září mě moje nová Velká rodina učila čardáš. V únoru jsem prožila nejúžasnější ples svého života, svůj maturitní. Protancovala jsem se až ke dvouměsíční záplavě kolen, ale ty dvě punkce a šest inejkcí ... ty za to stály.

Oslavila jsem devatenácté narozeniny a probojovala se až do velkého finále, před maturitou, před přijímačkami. Nikdy sama. Mám kolem sebe mnoho pomocných rukou, mnoho podpěrných ramen. Zrodila jsem se z velké lásky, v lásce mi bylo dáno žít a lásku mnohdy až k nesnesení, v bolesti cítím.

Jako malá jsem se snažila zavděčit rehabilitací, výdrží. Vím, že to mělo smysl. Nezapomenu na hrdé oči paní rehabky, když jsem vydržela celý šedesátičlenný seminář být dvě hodiny na stole, předávaná z ruky do ruky, úplně zticha. Ani na údiv a tiché "Pašák!" její paní kolegyně, když jsem se vrátila z první léčby v Egyptě a nad tím neskutečným posunem zůstal všem rozum stát.

Mám za sebou tři roky léčby, devatenáct ve svém těle, ale ještě víc na tomto světě.

A dnes pro mě diagnoza ani obrna nejsou vůbec důležité. Důležité je, že mám nohy, které protancovaly celý večer na podpatcích, prošly řeku, zvládly kopec, vylezly na skálu. Oči, které vidí mnohem víc než musí, ale hlavně to dobré a zářivé kolem. A srdce, které dokáže milovat. Ruce, které zvládnou Michajlova i Brahmse, ale umí i podržet a poslední dobou leckdy seknout tam, kde je třeba.

Na co má člověk být hrdý? Na sebe? Na své bližní? Na lásku, na bolest, která jej nezlomí? A čemu se má postavit? Sobě samému, nemoci, životu, lidem? Nevím. Nevím a nemyslím si, že je důležité to vědět.

A tím chci i Vám, milí přátelé, povědět, že to podstatné je v nás. V našem srdci, v naší duši. Tam jsou naše smysly, naše dny, naše síly. Zlomené tělo neznamená zlomeného člověka.

V mé rodině nejsou tanečníci. Moji rodiče se z akcí v takovém duchu ztráceli rychleji než Popelka princi a u jejich potomků takové genetické vlohy přehluší jedině alkohol. Já se vymykám. A tím chci naznačit, že to, co je v nás - to nás tvoří. Ne to, jací se zdáme a jak podobní jsme si navzájem. Nedokážu rychle plavat, na kruzích mi jazyk plandá na vestu, ale jsem to vždycky já, kdo neodpadne a zůstane na parketu jako poslední. Už sama ta skutečnost není jen radostí, ale i nadějí. Neumím popsat jakou.

Ale přeji i Vám, moji milí přátelé, abyste i Vy mohli cítit tu krásu kolem, dotknout se srdce správně a vědět, kde je Vaše místo.

Nevím, jak dlouho ještě a jak často budou stránky fungovat. Žiju, a to díky mnoha věcem, mnoha lidem. A ty je třeba chránit, tak jako cítím, že musím chránit sebe. Dnes díky M. za administraci blogu, s Vámi se loučím, a ... třeba zase někdy ...  nezávazně :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře