Hýřím, tedy chlastám - adieu, maturito ..

25. květen 2014 | 11.57 |

I usoudila jsem, že je načase oživit tento ryze diagnostický blog trochou srandy, špetkou pepře a kapkou rumu.

Což jsem usoudila i o svém monotónně studentském, poslušném životě, a tak, když poslední maturant přijal radu do života a dostal za uši (aneb slova zkoušejícího "Péťo, prosímtě, nestuduj biologii!" si budu pamatovat, velmi ráda, nadosmrti), vydala se hlavně naše třída oslavit konec zkoušek, začátek dospělosti do místní kultivované hospody. Poslušně zapijíc jeden cider litry cherry coly se zázvorem, hodlala jsem k půlnoci opustit místo činu a vydat se v dešti směrem k domovu jako pošlušná dcera.

Pršelo, bylo krásně. U východu na cestě domů mě důvěrně chytá třídní sportovec L. a vysvětluje: "Co blbneš, děvče, teď to začíná. Dem na večeři a pak za nima." Jdem. Cesta, vcelku střízlivá, se odvíjí v přátelském duchu polemiky o nevýhodě ponožkách v crocksech, jdeš - li kaluží, a o výhodě, sundáš - li ponožky. "Máte zmrzlinu?" vtrhne do námi okupovaného bistra odnaproti z diskotéky přibíhající hladový S., pověstný svou nekonfliktní povahou a bezmeznou chutí k jídlu. "Nemáte? Tak to jste hovno podnik," uzavírá účinně konverzaci a vydáváme se společně směr druhá stage, kterážto cesta pro kadiš za zmrzlinu a rozvážnost poutníků se z původních deseti vteřin protáhne na čtvrt hodiny.

V onom nejmenovaném podniku, který je skutečně o nižší level vejš než Kozli, jsem nikdy nebyla,a tak mě kouřová clona, k jejímuž vytvoření přispívá K., pro jejíž produkci mi o půl druhé ráno sdělí, že jsem něco víc než kráva, trochu zarazí. Brzy však nacházím útočiště u baru. Ačkoli si toho pamatuji velmi mnoho, dá se říct, že všechno, pro účel dnešního článku postačí zmínit nanejvýš čtyři rumy s colou, skutečnost, že jsem se do nálady dostala s pomocí alkoholu teprve potřetí, a fragmenty divokého tance, po němž mě chlapci na mou žádost ujišťovali, že je úplně jedno, jak vypadám, že nasrat na křivost. A že se určitě vdám, což jsem toužila a žádala slyšet téměř v slzách v půlce poslední, čtvrté sklenky colových pralinek. Nebo moment, kdy sedíc na ramenou L., vyznávám sympatie autoritám i těm, s nimiž jsme mnoho nekomunikovali.

Přibližně v okamžiku, kdy se chystám nyní už nikoli oficiálnímu, ale navždy třídnímu sdělit, jaká škoda, že není mladší nebo alespoň můj otec, přijíždí, také již trochu ochmelen, ten můj biologický. Poněvadž je taková událost první z nadcházející řady a předěl od "Más láda Petusku?" tázajícího se šilhavého nechodícího tříletého dítěte s ďábelskými kudrnami k více než plnoleté a nyní už dospělé dceři, která se, zavěšena do jakéhosi mladého muže, nevázaně směje a následně v slzách drmolí "On ti to M. vysvětlí, že tu chci bejt," trošku špatně otec rozdýchává, nesmlouvavě mě veze domů.

Ale dnešní post nemá být kronikou začínajícího štamgasta :). Jen připomínkou, pro mě i pro ty, kteří pod více či méně těžší než běžnou vahou denních, potažmo životních starostí zapomínají, že k lidem nás poutá duše, duše především a ne tělo.

A nemám tím na mysli alkohol jakožto nutný iniciátor socializace, tím spíš, nejste - li zrovna Čáslavská nebo Zátopek. Pro mě ukončení přece jen složené, způlky velmi úspěšně absolvované maturity a její následná oslava znamenaly mnohem víc než si kdy uvědomují ten význam moji od samého počátku zdraví vrstevníci. V půl čtvrté ráno, a nemusela jsem zrovna tu sklenku držet, jsem si uvědomila, jakou výzvu žiju. A za střízliva, jakou výzvou je i sama nemoc - ale výzvou takovou, kterou nesmíte nechat, aby vás pohltila. Je pekelně těžké oddělit svůj běžný život od nemoci. Srdcem - protože rozum to nedokáže nikdy. To je jedna z věcí, kterou třeba můj otec nepochopí, přestože mu zabedněnost není vlastní. Ale možná, možná to nechápe nikdo z těch, kteří neprožili. Já nemůžu říct, že chápu vozíčkáře. Můžu jen účastně nést kus jeho bolesti, o něco zúčastněněji než poutníci, kteří se o to, majíce zdravá ramena, i třeba s obrovskou láskou snaží.

Není nic špatného na tom si tu bolest přiznat. Není špatné vybrečet se. Jak rostu, považuju to dokonce za nutnost, cítí - li to člověk tak. Říct "nelituj se" někomu, jehož břímě neneseme, může být tisíckrát opřeno o podobnou zkušenost a lásku, kterou nechceme vidět ubolenou.

 Neměla jsem jednoduché, idylické dětství. Navíc jestli mě někdo rozhodně nepovažoval za nemocnou, byl to můj otec a často to přehnal. Mnoho dobrého z toho dnes těžím, už ale sama vím stejné mnoho dalšího, co mě naučilo to bolavé. Vím, že i kdybych tisíckrát chtěla nechat člověka učit se samotného, i kdybych se tisíckrát nechtěla otočit, stejně to nakonec udělám, počkám a vezmu ho za ruku, podepřu rameno. Neříkám to proto, abych si tu kreslila obraz sebe co spasitele. Jen se snažím po kouskách nastínit, co zůstává otázkou mnoha rodičů postižených dětí a pak i těch, kteří je neznají. Nejen dětí - lidí - jinak žijících, v jiném těle a s jinými, třeba i objektivně stejně těžkými problémy startujících tu dlouhou trať. - Totiž to, že není hanba spadnout, ani toužit po ruce, která pohladí, zvedne, podepře.

Samozřejmě, že pokud běžíš s okovami na nohou s hlavou vztyčenou, zvedneš se sám a hrdě pomoc odmítneš, vypadá to líp. Ale pokud na rameni druhého přece jen nahodíš úsměv, máš vyhráno stejně tak, protože tvoje slzy nepřemohly lásku. To je jedna z těch věcí, které se skutečně nesmí stát. Nesmíš pro svůj pláč přestat milovat, jakkoli oprávněně bys cítil bolest, jakkoli velká by byla.


A dnešním postem uzavírám jednu velkou důležitou kapitolu svého života - osm let studia na gymplu, který se mnou byl, když jsem ležela na stole na třetí operaci, když jsem bojovala s pocity méněcennosti, se smutkem, se závistí, ale nakonec zůstal a právě proto je jedinečný, když jsem přijela z Egypta a byla lepší a ještě lepší a dobrá, když jsem s panem zeměpisářem tancovala na plese nejvíc ze všech děvčat vůbec ... někdy je ještě cennější sdílené štěstí než bolest. Pláčou s vámi tisíce, miliony lidí, protože je zrovna v tu chvíli také něco bolí, ale VAŠI radost sdílí jen ti, kteří s vámi jsou sdrcem, nejen tělem a momentem.

Dnešním postem křtím další kapitolu, kapitolu svého dalšího a společenského života. Jednak to snad není žádná hanba, byť bylo půl čtvrté, protože je mi přece jen už víc než devatenáct. Potom je ta nejobyčejnější věc pro holku, která hltá běžný život plnými doušky nové, zlepšené, zdravé, tou nejcennější, protože chce ze všech sil zapomenout na to bolavé. Nezapomene na podstatu, ale bolest vyprovodí s radostí a zkušenost vyrukuje jen tam, kde to bude třeba.

Přátelé, díky, že jdete tu cestu se mnou. Přeji Vám krásné a požehnané přicházející léto, spoustu lásky, radosti a chuti je cítit. Na každém rohu může být naše přestupní, první stanice do šťastného neznáma. Na každém začátku je konec, na každém konci začátek. Mějte se fajn ;))

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře