Konec jedné cesty

28. květen 2014 | 20.11 |
› 

Kdyby mi někdo před těmi osmi lety řekl, že dny na gymplu utečou jako voda, nevěřila bych mu. A kdybych snad slyšela, kolik toho během svých gymnaziálních let zažiju, kam se dostanu, neměla bych odvahu mu věřit.

Opírala jsem se o stěnu, tekly mi slzy, že jsem z pomaturitního večírku už odešla (dobře, bylo čtvrt na pět :D).
A jak jsem se tak dívala na východ slunce, věděla jsem, že je to i můj východ. Můj začátek.

Slov o tom, že na blog už nebudu psát tak často jako dřív, tu zazněla spousta.
Ale dnes cítím, že je kvůli sobě musím znovu napsat a tentokrát skutečně dodržet.

Nedávno mi jeden tatínek, dnes už s dospělou, krásnou a inteligentní dcerou se stejnou diagnozou jako já, říkal, že rozhodně nesmím přestat psát. Já nepřestanu. Čeká mě, pokud všechno půjde dobře, pár nových projektů, které psaní budou vyžadovat stejnou a možná ještě vyšší měrou než blog.

Ale sem už psát nechci. Začínala jsem, když mi bylo třináct. Byla jsem po operaci, potřebovala jsem si někam vykřičet svoje myšlenky, protože nebyl nikdo, kdo by jim rozuměl. Srovnávala jsem se po svém s faktem, že cvičení už nic moc nezmůže, potom jsem chtěla do Egypta, přijela - a tu radost a pokrok ráda sdílela. A udělala bych to znovu.

Ale teď už na stejném místě jednoduše nemám sílu pokračovat. Asi ani důvod. Všechno jednou musí skončit.

Když spolu s rapidním a obrovským zlepšením přišla v septimě na gymplu velká láska, uvědomila jsem si, že nic jiného nechci. Že nechci být jiná než obyčejná holka, která skáče přes říčku, běhá bosa, je veselou Kristlou. Že nechci nic než podat ruku a nepřipomenout si, že by se ještě před rokem třásla.

Vím, že nechci být jednou pro svoje děti máma, která dlouho psala blog. Která díky tomu nebyla jen jejich máma. Třeba by blog nedošel takové slávy, asi nedojde, ale já už nechci v odkrývání pokračovat. Už mi nepláču slzy, které jen málo lidí vidělo téct. Nechci být přítelkyně ani něčí žena, která nadále vystavuje svoje city na odiv.

Možná bych to časem už nedělala, ale já se potřebuju odstřihnout. Vydala jsem se, protože jsem byla malá a dospívající .... a i když dcera, myšenky to byly moje a většinou pro mě. Ale čím dál víc začínám cítit a myslet po své rodině nejen pro sebe, ale i pro lásku, pro druhého. Cítím se plnocenně, ne jako postižená holka, ale jako mladá žena. A vím, že ta s tím, co mě v minulosti bolelo, už nechce mít společného víc, než je nutné.

Nechce s tím mít společný ani tenhle blog. Ten tu přesto zůstane a já za jeho administraci děkuju M.

Když se před několika měsíci T. zvedl a šel si pro mě do kola, už jsem se nezdráhala. Neměla jsem proč. Jsem zdravá holka, ovládám svoje nohy a miluju tanec. Nejen ten.

A já jsem už v začátku toho tanečního víru věděla, že tohle je to, co jsem chtěla.
Obyčejný život, s hlavou, která ráno není plná myšlenek na něco, co už dávno mělo ležet pod drnem.


Není plná myšlenek na minulost.

Kdybych se bývala narodila taková, jaká jsem TEĎ, myslím, že bych vůbec neměla důvod blog psát.
Vůbec by mi to nevadilo.
Že jsem se taková nenarodila, důvod jsem si našla.
Nevadilo mi to. A vím, že blog pomáhal a pomáhá.

Blog může dál.
Já už nemám jak - čeká mě vysoká škola a po ní ... kdo ví? I kdyby se oklikou cokoli z dřívějška vrátilo, já se nedám.

Vím, že nejsem sama.
A vím, že to, co jsem chtěla a měla říct, tu zaznělo. Najdete to v každém řádku, dokud blog z cizího popudu nezmizí.

Ale já už zmizím.
Chci, musím, potřebuju.

Teď už dýchám stejný vzduch jako vy.
Teď už cítím stejně jako vy.
Teď už ...

Teď už jsem.
Díky Vám.
Děkuju za to moc.

Musím se chránit, nejen sebe, ale i své drahé.
Před sebou samou. Před tou mou částí, která by (si ráda) někdy připomněla, co bylo. A která, když to udělá, nemá daleko k tomu, aby jí skápla slza, aby se mračila.

Ale já už plakat nechci, ani se mračit. A i když poslední roky byly zejména díky léčbě krásné a šťastné, to, co bylo, zůstane.
I když pláču vděčností ...
... ráda ty slzy nechám zamčené tady, na blogu. Zamčené do slov.

Byla jsem tu pro Vás a budu pro každého. Anebo - ne já, ale zdejší slova.

Teď ... jsem tu znovu, vlastně pořád. Ale pro ty, kteří jsou mým životem.
A blog není život. Jen zrcadlo jedné jeho části.

Myslete na to, prosímvás, ať budete číst jakýkoli blog. Jakýkoli článek. Že do slov se láska nevejde. Nevejde se tam radost, nevejde se tam naděje. A že za obrazovkou ji málokdy chytíme. A že se nevejde ani do řečených slov.

Naděje se vejde do lásky a obojí se vejde do života.
Žijte ho, prosím ... je tu, proč ho žít.

Doufám, že se mi to jednou ... povede znovu připomenout.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Konec jedné cesty tlapka®pise.cz 28. 05. 2014 - 21:04
RE(2x): Konec jedné cesty www.peti95.pismenkuje.cz 29. 05. 2014 - 14:45
RE(3x): Konec jedné cesty tlapka®pise.cz 29. 05. 2014 - 18:38
RE: Konec jedné cesty kerria®pise.cz 29. 05. 2014 - 13:40
RE(2x): Konec jedné cesty www.peti95.pismenkuje.cz 29. 05. 2014 - 14:43
RE: Konec jedné cesty kerria®pise.cz 29. 05. 2014 - 13:48
RE(2x): Konec jedné cesty www.peti95.pismenkuje.cz 29. 05. 2014 - 14:39