Po třech letech - Egypt neEgypt 2014

1. duben 2014 | 12.44 |

Psáno 1.6.2014

Milí moji čtenáři, dlužím ... dlužím Vám tenhle dodatek. Zejména těm, kteří na léčbu finančně přispívali. Díky nim jsem ta nejšťastnější holka pod sluncem :)

Moc, moc to utíká. Za dva týdny to budou tři roky od začátku léčby a mně se podle stále rychleji ubývajících léků z Egypta zdá, že s tímto výročím, sakramentsky šťastným, přijde i její konec. Už tenkrát v červnu 2011 na první léčbě paní doktorka naznačovala, že 3 roky budou pro mě optimální doba, abychom viděly výsledek léčby. Ten trvalý :).

Ač jsem to chtěla, letos se mi z finančních a časových důvodů do Egypta vycestovat nepodařilo a s největší pravděpodobností nepodaří. Navzdory tomu z toho nejsem šíleně nešťastná, protože i když vím, že každá léčba přinesla svůj nepostradatelný kus do mého vývoje, jsem už dnes dostatečně dobrá, abych si byla jistá, že s nastalým stavem dokážu pracovat i sama - jakkoli by další léčba bezesporu byla prospěšná.

Někdy je doba, kdy na cvičení prostě nepomyslíte. Studium, učení a zase knihy, ale taky život ... a ta doba nastala u mě. Jsem sice neustále v pohybu, takže i přes neorganizovanou rehabilitaci nejsem ten typ pacienta, který by kynul za stolem nebo na gauči, ale pravidelné cvičení potřebujeme všichni - a já mám oproti zdravým lidem tu výhodu, že o tom vím :). Už měsíc tedy docházím pravidelně na instruktáž cvičení, která mi jednak pomáhá udržet ten paní doktorkou zaléčený - vypiplaný stav, a hlavně - můžu cvičit sama a už nejsem na nikom závislá, což mi jak psychicky, tak s ohledem na budoucí plány jenom prospívá.

Ale to, co jsem chtěla v dnešním článku zmínit především, je skutečnost, že i když se dílčí dovednosti a problémy čas od času mění, léčba měla svůj význam. Ty čtyři pobyty, třikrát na měsíc, jednou na dva týdny, mi daly strašně moc. A nemluvím teď o té psychické stránce, protože tu si musí každý srovnat sám a je na každém pacientovi u jakékoli léčby, jaký význam jí v kterém směru bude přikládat.

Paní rehabilitační doktorka, u které jsem poprvé koncem dubna byla, se nad mým stavem s úsměvem pozastavila a říkala, že je "ale fakt moc dobrej". To znamená na obrnu vážně dobrej :). Samozřejmě, že riziko zhoršení nebo vad držení těla je u mě podstatně vyšší než u člověka se zdravým mozkem. To ale neznamená, že bych na tom byla nějak špatně. Jsem na tom moc dobře a tisíckrát líp než před začátkem léčby. Jednak mě vůbec netrápí bolestivé křeče, ty se prostě od začátku léčby už nevrátily. A protože i nohy vypadají opravdu hodně dobře a jak jsem dorostla a vývoj probíhá všelijak, ale už ne do výšky, paní rehabka nepředpokládá, že by se vrátily. Motorika poskočila za ty tři roky o takový kus dopředu, že i kdyby se nestalo za dobu léčby nic jiného, za tohle mi stála. Ruce se jednak vůbec neklepou, jako se přestávaly klepat už od první injekce, ale hlavně jsou prostě šikovné. A když říkám šikovné, tak tím myslím, že nejsou nemotorné.

A jak mě dřív deprimovalo si jen ukrojit chleba, kartáč jsem držela jako prase kost a na piano mě hrát nebavilo, tak dneska je to jinak. A to už z předešlých článků věrní čtenáři určitě vědí :)

Po třech letech? Po třech letech jsem šťastná holka, která bude sice muset vždycky cvičit, aby vypadala dobře (neměla hlavu v záklonu a nehýbala se jako loutka), která ALE má, na čem stavět. Léčba dala obrovský základ a já narozdíl od jiných "postižených" v mém věku můžu počítat s tím, že kdyby se do budoucna objevila další možnost léčby, určitě bude, kam a hlavně Z ČEHO mě posunout. Nejsem stav, se kterým se nic nedělalo a už je pozdě. Jsem pacient, který se naučil díky léčbě se svým tělem pracovat. Umím nohy ovládat, když je to třeba nebo si na to vzpomenu (což je vzhledem k tomu, že jsem ženská, většina času :))), vidět na mně není vůbec nic. Okem laika ;) A to je nepopsatelné plus, které mi jednak dovoluje dělat všechno, co chci. Dojít, kam chci, dělat, co potřebuju a nejen být samostatná, ale leckdy opora pro druhé.

To doslova. Naše téměř stokilová babi na mně mohla oči nechat, když jsem ji dokázala svést ze schodů a uvézt na vozíčku po trávě k lavičce. Kde jsou ty slaboučký ručičky naší Petrušky? Je ze mě náruživá pianistka, pravidelný dobíhač vlaku, střela, když zjistím, že jsem zapomněla vystoupit a dobývám se skrz celý vagon k nejbližším dveřím, společnice, které spolužačky občas nestačí a domlouvají "Zpomaaaal!", tanečnice častovaná uznalým "Hhmmmm!" i od těch, kteří mě neznají, a pacientka, které se posledně paní rehabka ptala, co po ní vlastně chci, když jsem dobrá ... že až na ty vystouplé palce a trošku chabé držení a spazmy (které ale má, jak řekla, téměř každý) prostě nemám úhlavního nepřítele, problém, kterého se při koncepci rehabilitace chytit :-D ... a tak cvičím udržovačku, protahovačku, kterou by měly cvičit všechny líné kostry ;)

Závěr? Je mi prostě fajn. Nemám proč pitvat každý svůj pohyb ani tělo, protože se z toho prostě dostalo tak úctyhodně, že mě nějaká otravná a trvalá skolióza nebo náročná chodidla, která nesnesou podpatky, prostě nerozhází a nezdeptají. Ruce jsou jako ruce každého šikovného z vás, nohy už tři roky neví, co je křeč a šílená vnitřní rotace kolen do X, hormony se zúčastňují biochemických procesů v mém těle tak, jak to měly dělat odjakživa a ne až po zásahu paní doktorky

A JÁ JSEM PROSTĚ ŠŤASTNÁ A FYZICKY HODNĚ DOBRÁ !!!!

Za to Vám patří obrovský dík.

Vaše ...

... eh, jak mi to chlapci říkají?

Mařena, š (Š) ťabajzna, Rachejtle, Vrtule, kočka, Jednoutřebaženskákrevamlíko ...

vděčná P.

Díky všem sponzorům Egypta i těm, díky jejichž kontaktům a materiální či fyzické pomoci je možná moje pravidelná rehabilitace, terapie a kompenzace. To, co bude, jestli Egypt nebo jiná cesta, je otázkou věcí příštích a já se nechám překvapit :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře