Přisypte dětství, prosím!

1. červen 2014 | 20.16 |

Jsem ráda, že už nejsem malá. Strašně dlouho jsem chtěla taková znovu být, ještě nedávno ve mně všechno vehementně protestovalo proti dospělosti. Ale kdybych se podívala zpátky, a já to neudělám, protože vím, co bych viděla - viděla bych situaci, která byla mnohem těžší než ta moje současná. Byla prostě těžká, zatímco dneska je mi hej. Ouvej jedině tak, jak holkám mého věku často bývá ;)

Je Den dětí. Já si na něj asi třikrát vyprosila, že nebudeme cvičit :) .. a to mě vede k tomu, co v dnešním blogu chci zmínit ... a koho.

Je. Začarované děti, které místo aby byly dětmi, nemají tu cestičku tak hladkou jako většina .. a jejich výmoly jsou o dost výraznější než těch jiných ...

Náruč tak velkou nemám, ale alespoň tímto článkem objímám všechny - ty zdravé i ty začarované. Co bych těm, kouzlům jejichž světa většina z nás nerozumí, popřála?

Tu, které srdce nestačí
takovou velkou lásku
Jiskřičky každému do očí
bez slz, bolesti, stesku.

Dnes už vím, že nezáleží na okolí. Že pravdu v tom, jaké to doopravdy je, nemají rodiče, ale dítě - dítě, které pláče, které se směje. Vím už, že je rodičovská pravda relativní. - Že krok, který maminka vidí jako namáhavý, je pro dcerku přirozený. Že strach, který má táta, když kluk běží a na každém půlmetru příšerně škobrtá, dítě takhle necítí. Vím už také, že lítost, kterou rodič cítí, když se jeho vypiplaný prvňáček musí držet zábradlí, zatímco ostatní kolem něj první školní den prosviští, si děti nemusí uvědomit.

Přála bych každému začarovanému dítku pozitivní rodiče. Prostředí lásky, pozornosti naprosto běžné, ruku, která pohladí, pomůže, zvedne, cvičí, léčí, obejme. Ale nikdy ne oči, které pláčou. Dětem bych přála ty oči nevidět a necítit jejich bolest. Rodičům, aby ji nemuseli skrývat. Aby ji necítili.
Přála bych všem dětem, hlavně těm začarovaným, spoustu slunečných dnů jako ten dnešní u nás. Spoustu honiček a her s kamarády, spoustu smíchu, který si vesele pramení z jiného nitra než toho, které je odlišuje.

Přála bych Lucince, aby jí maminka ty princeznovské botičky přece jen koupila. Copak musí ve svých pěti letech skrz zakázané neortopedické popelkovské střevíčky tak neúprosně poznat svoji nemoc? Ba ne, nemusí, nikde to není psáno. Já, a to jsem knihomol, jsem ani nikde nečetla pravidlo "na hřišti jen dvacet minut a potom cvičit"! Přála bych Honzíkovi, aby nebyl každodenně vytrhovaný ze své snové říše lovce pokladu kvůli realitě cvičení. Přála bych všem víc takových minut čiré radosti - trochu víc volnosti. Co chytnete spíš - tělo, nebo duši? Z vlastní zkušenosti vím, že to druhé to není ... jak ty rozhodující minuty někdy zabolely!

Nejen dnes ..

... dětem budu přát, aby byly co nejdéle dětmi ...
... rodičům sílu, soudnost, moudrost a rozvahu, aby věděli, jak jim to umožnit ...
... a všem jim dohromady, aby dali Tfuj Tfuj pořádně na frak!

Užívejte červen, moji milí ...

 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Přisypte dětství, prosím! kerria®pise.cz 02. 06. 2014 - 12:54
RE(2x): Přisypte dětství, prosím! peti95 02. 06. 2014 - 14:01