Kam kráčíš, člověče .... vzhůru lidské společnosti

13. prosinec 2009 | 10.07 |

Hele, Čermáková...

Když táta v sobotu Marcele volal, držela jsem si v kapse oba palce, aby to vyšlo a my za ní šli, třeba si i zacvičili a hlavně abych viděla Vorlovi, kteří jsou, jako ostatně všichni, které bych nejraději měla přes ulici, docela daleko. Krom toho jsem chtěla vidět už i paní Klemovou, a přestože se tomu táta bránil – má spoustu práce, nakonec to vyšlo.

Měli jsme povoleno přijít někdy kolem jedné, protože Marcela si chtěla mezi mnou a Tomáškem udělat pauzu. Na dveře jsme zaklepali o půl hodiny později, táta se ještě rozhodl, že Marcele koupí aspoň cigarety, když už nic nechce a pozvala nás na oběd. Netřeba psát, že ten byl vynikající. MK prostě guláš umí udělat, o tom žádná. A nejen ten k jídlu.

U dveří na mě vyskočil Tedík, protože mu jednoduše chutná můj pudr, jinak si to vysvětlit nedokážu. Jsou pomalu Vánoce, takže jsem dostala dárek, takovou krásnou visací kouli, co je zdobená vločkama, dole má tlačítko a s ním se pohybuje podle toho, jakého anděla v té kouli chci mít. A tak hezky ve tmě svítí, že bych si pořád přála,aby byla noc. Protože jsem Marcele přinesla konečně CD, která jsem jí slíbila, udělaly jsme trochu výměnu- obdržela jsem vánoční koledy, tak tedy opravdu už máme skoro svátky...

" Už jdeme cvičit?"otázala se paní Klemová táty a mne, jako by to záviselo na nás. Můj otec se nechal slyšet, že by klidně vůbec nemusel nic dělat a jenom spát. Upozornila jsem ho, že o něj vlastně vůbec nejde, čemuž se Marcela s chutí zasmála. Stála jsem u stolu,MK si mě prohlížela a ptala se:

" Cvičíte?" otázka, která tátu dost probudila. Jasně, že cvičíme. Skoro každý den, jen, když ho bolí ruce, tak ne. MK se koukla a říká: " Je to vidět... tu horší, pravou, jsi měla takovou kratší, teď je to vyrovnaný...a odlehčený...tak šup na stůl," šrotovalo jí v hlavě, jak to udělat, aby jsme se posunuli zase dál.

Nejdřív si zkoušela zapínat adduktory přes patu, to reflexní plazení, co děláme už od července. Tady tátu trochu krotila, říkala, že moc tlačí, a přidala zónu lopatkovou,aby se mi začalo lépe zvedat to zlobivé pravé rameno, co ho mám výš než levé. Pocity nemusím popisovat, bylo to prostě jako vždycky, paní Klemová si zmáčkla patu, takže to nebylo zrovna příjemné, ale vydržet se to dalo celkem dobře. To vydrží i malé děti, jen trochu nadávají, protože se jim to nelíbí...proč by taky mělo?
Po tomhle se zamyslela a řekla, že chce zlepšit zevní rotaci špičky. Předpokládala jsem, že to bude jako všechno ostatní, ale mýlka :).

Zůstala jsem v poloze plazení, až na to, že si mě dala MK do závěsu, pravou nohu do většího úhlu než jindy, levou ze stolu tak, aby mohla ve vzduchu nakračovat.

....
Moc se mi to nelíbilo. Nohy jsem měla ve stehnech nepřirozeně od sebe, patu v poloze, ze které se nedalo utéct, takže zóna byla snad ještě horší. A když se tato spojí se spinou, to je teprve šrumec.
Marcela chtěla z této výchozí polohy docílit toho, aby levá noha (ta, která zrovna visela ze stolu) nakračovala špičkou ven a nepovolovala, ale dělala to pořád, dokud ji někdo nepustí.
" Ježišmarja," uniklo mi v jedné chvíli, kdy noha šla ven, pravá na stole se zapírala a povolovala špičku, všechno dělalo, co mělo. Nebylo to zrovna nejpříjemnější, roz/nakročení dost bolelo, na levou ruku jsem se musela převažovat, ať už jsem chtěla nebo ne.
" Copak?" zasmála se Marcela.

....

Já se dřu, terapeut si sedí na stoličce a drtí mi patu s bokem. Co je to za spravedlnost :)? Zrovna, když to fungovalo všechno,jak mělo, MK pořád nebyla spokojená, chtěla nohu ze stolu vytočit periferní zónou víc,do přirozeného kroku. Aby si pomohla, paní Klemová se do mě zapřela, a jak tak rukou držela, noha sebou škubla do požadované pozice, stůl se na pravé straně odlehčil a my se převážili nalevo. Jako na houpačce. Rousek prostě nepočítal s tím, že by cvičili i starší lidé, kteří váží 47,7 kg, takže se pravá strana stolu, o němž si tedy myslím, že má levostrannou hemiparézu, zvedla do vzduchu.

" No, tak moc to být nemusí," zarazila se MK a narovnala stůl. Asi si tam bude muset dát závaží.

.....

Když jsme skončily, Marcela mi řekla, ať se postavím a jdu a řeknu jí, co cítím. Cítila jsem přesně to, co jsem cítit měla. Nohy ve stehnech byly uvolněnější, špičky šly víc od sebe...už mi to připadalo až moc, jenže paní Klemová zavrtěla hlavou a povídala : "To je ještě málo, jsme teprve na začátku..." Potom mě učila chodit. Ne, neumím to. Vysvětlovala mi, že nemám dělat krátké kroky ve flexi ani v extenzi, ale dlouhé v extenzi, protože takhle normálně lidé chodí.Ti jsou ale divní. Vždyť to strašně bolí...

Zahloubala jsem se do křesla s Heidi Orth a jejím Dítětem ve Vojtově terapii, a vřele doporučuju, pochopila jsem to i já, laik. Autorka tam vysvětluje i vztah terapeuta s dítětem, takže neváhejte, mně dost pomohla pochopit věci, nad kterými jsem zbytečně přemýšlela a lámala si hlavu, jak že ty zóny fungují.

Pustily jsme si Hegerovou, povídaly a bylo hezky. Táta kolem půl čtvrté odjel, zapojiv do zásuvky přehrávač, o němž MK tvrdila, že prostě zase nefunguje, a zanechav mě u příjemného krbu, protože jsem si chtěla ještě počkat na Vorlovy, kteří měli přijít.

Lukáše a Adélku jsem neviděla hned, protože se okamžitě vytratili s Teddym na procházku do odporné zimy a hnusného klouzava.
Tomášek dostal od Marcely nějakou stavebnici, takže Kamila zůstala zírat, co ten Mikuláš blázní :). Společně jsme sundávali bundu a já jsem se trochu bála, abych Tomáška nenutila dělat nějaké pohyby, které by tou rukou dělat neměl, ale asi zbytečně, spíš byl mimo z hračky a nevnímal :).

Vysekávám poklonu, protože jestli má středně těžkou pravostrannou hemiparézu, skáče na obou nohách, používá pravou ruku a pomáhá si, tak je to tedy velký úspěch. Kamilo, teď nekecám, ale kdybych to nevěděla, skoro bych to nepoznala...na noze určitě ne. Vy maminky jste kouzelnice :).

O tom, jak Tomášek reagoval při cvičení, co dělal, co jsem pozorovala, o tom napíšu brzy článek, je to dost zajímavý, ale dneska už ne, docela mě Marcela vyčerpala.

Adélka se zase hádala, že je to žalud bez čepičky-totiž, není...a pořád se smála. Smáli jsme se všichni, protože Kamila říká: "Ale mně to nejde...", do čehož jí vskočí Marcela a říká: " Jestli tohle ještě uslyším, jdete domů!" načež Kamila prohlásí : "Já chci domů..."

Sice jsem si u Marcely zase něco zapomněla, třeba rukavice, ale taky jsem toho spoustu dostala, za uši neméně :)...skoro se mi nechtělo odejít, protože když někde topíte mandarinkama, posloucháte přitom Navarovou, se lízáte se se psem navzájem, aniž byste chtěli, pijete hnědou vodu (kolu), učíte Adélku lítat a to všechno..., nikdy se vám domů nechce.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře