Delikátně neveselo, zablokováno

15. březen 2010 | 10.14 |

S těmi svými novoročními předsevzetími jsem to možná trochu přehnala, na druhou stranu to ale třeba také bylo dobře na to, abych si uvědomila, co "vážně nejde"a v čem je problém. Už dřív jsem psala o problémech, které poslední dva měsíce stále trvají, potažmo tedy už spíš tři.

Při poslední rhb kontrole paní Klemová zjistila, že jsem nějaká moc prohnutá, a začaly jsme spolu opět cvičit záda, pánev - prsní zónu a sed na kolenou, první pozici. Šli jsme tam tenkrát hlavně proto, že mi nebylo dobře. Bolela mě levostranně hlava, vypadalo to na blokádu a celkově jsem měla dojem, že cviky už nezabírají a je třeba něco nového. Jenže teď, co cvičíme tyto, pocity stejně nepřešly. Mám dojem, jako bychom cvičením jenom zdržovali spasticitu, která si na mně dost ráda smlsává. Zdržovali, ne bourali. A není mi z toho dobře.
Protože to, co by mělo při Vojtovce nastat, to, co jsem popisovala v jednom článku, to nenastává, viz :
"
Cvičení samo o sobě mi už nepřijde ani nepříjemné, když nějaký cvik znám důvěrně,třeba 3 měsíce. Protože už to prostě funguje samo, necítím zas až takovou reformu,spíš jen vím, že to jde...To, co je nepříjemné, jsou ty začátky,to, když terapeut zkouší, nebo rodič cvičí cvik teprve podruhé.Ani ne tak u rodičů,jako spíš u Marcely mi přijde, že se něco děje-ale vážně, hezky, ale nepříjemně! Nemám tušení, kdy to bylo-vidíte to-,ale ležela jsem na stole-kde jinde-a začínala jsem cítit, jak se mi zapíná něco, o jehož existenci jsem do té chvíle neměla ani ponětí.Jak bych ten pocit blíž popsala...nevím,nic mi na mysl nepřichází,snad jako by do vás naprali trochu elektrického proudu a přitom vám v těle napnuli provazovou konstrukci.Nic závadného, jen to prostě..neznáte. Ano,přesně tohle cítím-a pak to přijde,vždycky,při každém cvičení bez výjimky je tu na konci ten pocit, jako by se z vás něco dralo ven,jako by se svaly začaly hromadně stěhovat jinam a prohazovat si místa.

....Jako by se tělo napnulo a když Marcela říká " držet a držet", samo ji poslechlo. U mne se značná fyzická síla vynaložit ze strany terapeuta musí, já ji ale použít mám taky-i když ne z vlastní vůle!Jestliže Vojta aktivuje to, co normálně nefunguje, pak u mne zabírá perfektně. Moc dobře si pamatuji chvíli u rehabky na chatě, kdy jsem ležela na stole-zase-a opírala jsem se levou rukou,přesně tak, jak jsem měla a nikdy jsem to nedělala-a přenesla jsem se na ni celou vahou,přičemž jsem stále byla nahoře, nepadala jsem ze správné pozice...a hlava chtěla dolů,protože už jsem toho měla dost, jenže mozek, ve kterém se prostě něco zbláznilo :), nechtěl-Marcela si ho řídila a on ji poslouchal,přesně co chtěla, to se dělo.Po chvíli jsem zjistila, že fyzická síla z její strany ustupuje, protože už mě k ničemu nemusí nutit, dělám to sama,ona mne jen a pouze přidržuje,abych držela balanc.

Když potřebuju Vojtu,poznám to.Když to nejde,vím to. A když to funguje,cítím to. Ve chvíli, kdy jsme vlastně vítězi nad mojí spasticitou, si připadám odlehčená a přesto těžká, proto zatnu zuby a držím.

Nevím, čím to, snad tím, že chci být lepší, ale držím,protože i na mně záleží, jak rychle a intenzivně to bude fungovat. Když jsem takzvaně na vrcholu,cítím to, co jsem popisovala v minulém odstavci-obrovské napětí a přesto uvolnění.Je to něco, o čemž jsem si naprosto jistá, že je to teď a tady a dnes dobře,a že to je přesně to, co nohy - celé tělo -chtěly. Když to začíná fungovat, bojuji sama se sebou, aniž bych o tom věděla.A když to začínám cítit vědomě, je mi jasné,že... "
Zvlášť to zvýrazněné u mě nenastává,a když už to funguje, je to tak prudké, že raději jdeme na něco jiného, abychom nehýbli se špatnou oblastí... to je to, proč se cítím slabá, to, že mě vysiluje i jiné fungování Vojtovky, než na jaké jsem byla zvyklá.

Doc.Mařík při poslední a předminulé kontrole říkal a psal něco v tom smyslu, že jsem spurtově disharmonická hlavně proto, že rostu rychleji než bych měla. To znamená, že jsem už "vyspělá"a některé věci stále pozadu, tak třeba hlásek jako Mánička :o). Možná to bylo tím, že jsem vážila pod 50kg, jak Alča nedávno psala, že to může být z toho. Nejsem si jistá, že chci být těžší, než teď jsem. 50 kg mi stačí a už nyní mám pocit, že se skoro neunesu. Na to mě pan doc. také upozorňoval.

A poslední tři měsíce se to všechno nějak nakupilo.

Přes cvičení a všechno, i to, že jsem dost lokomočně aktivní (sprint, i paréza může!), mě bolí hlava, pořád jen levá strana. Blokáda krční páteře je, objeví se a zmizí, asi tak jednou za čtrnáct dní čtyři dny. Záda se dost prohýbají, když zrovna nejsem 20 minut po cvičení - lordoza, skolioza a kyfoza dohromady, s váhou se zvyšují. Dýchání mi také dělá problém víc než jindy, jsem hned vyčerpaná a i přes výbornou indikaci Vojtovky mám dojem, že si zě mě někdo udělal model hypotonie. Pod tímto pesimistickým dojmem jsem napsala včera večer. Mudr. Cibochové, motolské neuroložce, na kterou jsem dostala kontakt (děkuju). Chodíme sice k pí Masaříkové, ale už doc.Mařík s paní Klemovou naznačovali něco ve smyslu "Motol bude nevyhnutelný". A tak jsem jí napsala, co mi je, a požádala jsem o konzultaci. Odpověděla v podstatě okamžitě,a dobře tomu, protože teď se do Motola, navzdory tomu, že tam většinou nejdu a nepůjdu za zrovna šťastným cílem, docela těším.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře