Jak to vidím já ...

10. prosinec 2010 | 10.17 |

Děkuju vám všem. Děkuju tisíckrát, stokrát, miliardakrát a pořád dokola, za to, jací jste skvělí.

Máme tady pomalu Vánoce, za čtrnáct dní se shlukneme u stromečku, který posléze budeme urputně hasit, aniž by nás to vyvedlo z míry. A protože jsou to Vánoce, za tři týdny končí tento rok, i ve mně se tak nějak všechno rozležuje,upravuje, skládá, mění, přeměňuje, usmívá.

V červnu jsem na Postižených dětech Jany Žlababy Makovcové, autorky knihy Maminko, nezpívej, narazila na článek paní Evy, maminky těžce postižené epileptičky a kvadruparetičky Paulínky, nejkrásnější holčičky, jakou jsem kdy v životě viděla, nejúžasnějšího stvoření, o jakém jsem za svůj krátký patnáctiletý život zatím slyšela. Eva mě svým příběhem provázela nejen těmi dosavadními Paulínčinými deseti lety, ale také mi nenásilně, jemně ukazovala realitu nejen očima rodiče, ale i očima smířeného, nezomeného člověka, který půjde dál.Když si najdete odkaz na PD, zabrousíte do rubriky Vaše příběhy a přečtete si 27.,Evu s Pauli, myslím, že pochopíte, co mě na článku tak oslovilo. A protože je před Vánoci, s dovolením cituji jednu Evinu pasáž-a zároveň za ni díky!Otevřela mi oči mnohem víc, než cokoli jiného.

" Všetko sa dá, treba len chceť!Maminky, držím vám všetkým palce!Žijem v tom, že všetko sa deje presne tak ako sa má, a že aj to naše krásne, okaté a teroristické dievčatko nam vlastně otvorilo oči a učí nás žiť trochu inak než je bežné,možno ne uplne správne. Zmenila mi život? Kompletne!Lutujem?Nie a usmievam sa len pri pomyšlení, ako si o pár minút ku nej lahnem, napravím perinu, ovoniam jej spotený krk a pobozkám ju na líčko. Ako pocítí že som pri nej, prehodí hlavu na druhú stranu a bude snívať ďalej. Neviem si predstaviť život bez Paulínky!"

Když jsem si Evin článek četla poněkolikáté,slzy mi tekly proudem...viděla jsem před sebou Vojtu, Marcelu, Jamilu, Kristínku,Pauli a Evu, viděla jsem, co Eva chtěla dát článkem najevo.Poslední slova, která jsem citovala, mě zasáhla hluboko přes práh neutrality. Až díky Evě mi došlo, že za slzy se není třeba hanbit, nemusím se bát emocí a toho všeho. Došlo mi ,že takhle to je, bylo to tak a zůstane. Pochopila jsem, že každý si vybíráme stejnou cestičku a i když máme stejný cíl, jdeme jiným tempem. Posledních pár měsíců mě napadaly věci, které nikdy předtím...

Kdybyste si otevřeli mou tajnou složku na laptopu a přečetli si všechno, co píšu, možná byste do světa nahlédli více.Ještě víc, snad ještě lépe, než díky webu. A právě proto jsem skousla,vzala papír a tužku a napsala knihu. Mimochodem, tiskne se. Nepsala jsem do ní všechno, něco přece jen nevyplulo, ale myslím, že to je natolik subjektivní, že netřeba popisovat.

Kdysi dávno jsem trpěla, a občas stále trpím,tím, že si uvědomím, jaké mám úkoly Tedy, netrpím, ale snažím se pochopit-možná ještě těžší, než všechno dosavadní.

Až tak nějak dnes mi došlo spoustu věcí, spoustu zdánlivých paradoxů.

Tento článek věnuji své mamce, na kterou každý večer myslím,snažím se vzpomenout a říkám si, že mě snad vidí, že se duše člověka nemůže ztratit docela

.

... Mám ji v sobě, ale copak ona, má mě?Došlo mi, že měla..postupem času zjišťuji věci, které potěší..že mám po ní vlasy...že jsme v mnoha věcech podobné. Věřím tomu, že vědí-li duše zesnulých, co se děje na zemi,podvědomě jsem směrována k tomu, abych dělala, co mám. Abych žila, milovala, byla milovaná, abych to byla já. Jsem tu, protože tu být mám. A obrna je na tom stejně. Jsem diparetik, protože diparetik být mám, protože mám nějaký úděl...a když je mi smutno, vezmu si fotku. Když je mi ještě hůř,zaklepu si na dveře po pravé straně chodby vůči kvartě nalevo. A je líp.Děkuju MJ,ta ví svoje.

Kdybych bývala měla klobouk, smekla bych. Nad vámi všemi. Nad Kamilou, která s Tomem poctivě cvičí stejně, jako mnoho jiných. Nad Marcelou, protože je taková, jaká je. Paní Klemová. Vzdávám hold památce profesora Vojty, člověka, jemuž se mohu jen obdivovat a snažit se porozumět všemu, co dělal, docela.Dnes vím, že co není, zpátky nevrátím. Vzpomeňme však dnes na ty, kteří tu s námi nejsou fyzicky...

Mívala jsem výčitky svědomí, že jsem, protože mi to přišlo nespravedlivé. Doufám ale a věřím, že důvod je. A vědět že ho nemusím. Jsou otázky, na které odpověď není.

A tak nebloumám,nesmutním úmyslně, nelituju.

Těším se, že zas budeme mít stromek nejoriginálnější v celé ulici, že nám bude lítat ryba po kuchyni, že nás bude MJ dopovat při olympiádách, že budu ležet na stole a dýchat, jak mám a nemám...

Jak to říct?Jak říct, jak moc si vážím těch rodičů začarovaných dětí? Slova nestačí. A nestačí ani k tomu, abych řekla: "Mami, já vím, že jsi tady.Mám tě ráda a nechci tě zklamat. Ani sebe ne."

Děkuju.I za tu spasticitu,ta mě naučila už tolik!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře