Potíž beze jména aneb držte se!

29. prosinec 2010 | 10.24 |

Ne vždycky je dobře tvrdit, že si umíme se vším vždycky poradit. Nejspíš by to nešlo. Nikdo se nás neptal, jestli zvládneme to, co na nás - přehnaně obrazně řečeno - bylo naloženo. Byla by nejspíš drzost tvrdit, že nejsou a nebyly chvíle, kdy člověk má chuť se vším praštit. To se mi honí hlavou.

Nejsem na tom vůbec špatně. Jsem na tom na poměry tabulek a objektivních výsledků poměrně dobře a nemám důvod k tomu, abych tvrdila, že mi padla špatná karta. Jestli existuje něco jako stádium sebepřijetí i u lidí, kteří problém tohoto typu nemají, pak to ke všemu bez diskuze patří. Mám tedy pocit, že to, co budu popisovat, není ničím výjimečné, ale možná, že si k tomu všichni navzájem budeme moci něco povědět.

Myslím, že u nikoho z nás, kteří víme, o čem je řeč, u nikoho z těch "handicapovaných", chcete-li, nenastane chvíle, kdy by člověka bavilo zabývat se svým zdravotním stavem a žít ze dne na den myšlenkou na to, aby náhodou ten onen den nebyl špatný. Někdy se to prostě všechno sejde - mluvím objektivně - problémy s okolím, únava, problémy, které (ve většině) nemají nic společného se zdravím. Všechny věci, se kterými si nevíme rady.

Byla jsem zvyklá udělat si vždycky v sobě pořádek, srovnat si v hlavě, co se mi nedaří, z čeho neskáču radostí do stropu, a nějak to vyřešit, pokud to jde. Jenže ještě předtím je asi obecně zapotřebí přijmout sebe samu a naučit se se sebou žít.

Už nevím, kdy to bylo, ale jednou tak ... jsem převzala zodpovědnost nad všemi věcmi okolo cvičení já. Nebylo to jenom připomínání se, ale věděla jsem, že když nezvednu telefon a do Motola si nezavolám, nikdo jiný mi to nedomluví. Rozhodně nechci, aby to vyznělo, že táta coby zákonný zástupce hodil všechny tyhle věci za hlavu, ale měli jsme a máme mezi sebou domluvu = když nebudu cítit, že je to potřeba, nechám všechno na něm, a ve chvíli, kdy budu potřebovat cvičit a kontrolovat častěji, z důvodu jeho časové indispozice si začnu věci zařizovat sama.

Měl vždycky hrůzu z toho, abych se nezačala uzavírat, abych nad sebou nezačala přemýšlet jako postižená. Nejspíš to byl strach oprávněný, ale já dneska vím, že to tak není. Jenom jsem si okamžikem, kdy jsem všechno měla v rukou, nejspíš podvědomě začala budovat jakousi vlastní novou identitu. Nebo spíš to bylo momentové nadšení: "Konečně si můžu dělat, co uznám za vhodné. Kdybych tátu prosila, aby to udělal on, vypadala bych, že se příliš řeším."

Možná to jednu chvíli vypadalo, že mě skutečně nic jiného nezajímá, ale tehdy se sešlo několik věcí najednou, a já si ve víru těch událostí připadala stejně. Začalo to všechno vlastně návštěvou u paní rehabky, která mi naznačovala, že už záleží spíš na mně, jak moc budu chtít spolupracovat - že mě nikdo do ničeho nutit nebude. Možná si myslela, že jsem už ve fázi, kdy mě cvičit nebaví, ale já byla příliš krátkou dobu v tomto ohledu samostatná a nejspíš jsem si potřebovala "užít volnost rozhodnutí". Já totiž měla - a snad ještě mám - elán a čas, a táta už ne .

..

.... Udělal toho pro mě už hodně a požadovat po něm v době, kdy jsem na tom skutečně dobře, aby dělal, co mu někdo výslovně nedoporučil, mohlo být na jednu stranu přirozené, a na tu druhou sobectví.

A já chtěla makat. Věřila jsem si a měla jsem volno. A taky jsem věděla, že věci se samy nepohnou, což ovšem není chvályhodné, ale normální ;) Tak jsem si sama - protože jsem chtěla a ne proto, že by mi okolnosti nedaly na vybranou - zavolala do Motola, a i když táta měl dojem, že to k ničemu nebude, šel tam potom se mnou, za což mu díky. Ne, nebavilo mě to. Mnohem raději bych byla jiná, aby mě to nemohlo zajímat, ale potřebovala jsem slyšet a držet v ruce vyjádření všestranného člověka, kterým paní neuroložka jistě je, byla a bude - a vědět, co mám dělat, má - li to ještě smysl.

Vrhala jsem se do všeho po hlavě, a možná to bylo dobře, protože jsem si to odbyla celkem rychle, i když tím to zdaleka nekončí. Nepotřebuju sice už nic hledat, protože paní neuroložka nás chce vidět pravidelně, a tak máme na dlouhou dobu všechno zase hezky vyřízené a já jsem ráda a oddychla jsem si, že se o to nemusím starat (znovu opakuju, že mě nikdo nenutí), ale posunulo se všechno kamsi ... jinam.

Kdybych měla použít to slovo, tak se momentálně trochu plácám v tom, že nevím, kde je ta hranice toho všeho. Jsme u paní rehabky a já, nabitá energií, už v hlavě mám plán, jak budeme cvičit, ale zase to nepřehánět, ale potom náhodou jdu kolem zrcadla, podívám se na sebe, a že zrovna nejsem ve formě a všechno se sype, připadám si jako příjemce dřiny. Vidím na sobě práci rukou všech, co se mnou kdy cvičili a pana z ortopedie, a dostávám na sebe cosi jako vztek, že nejsem schopná vyburcovat tělo k maximálnímu pokroku a výkonu, a synchronizovaně s tím mě napadá, že bych toho možná schopná byla, ale cítím, že se mi nechce. Že jsou věci, které jsou řešením důležitější anebo mají prostě momentálně přednost. A když do toho slyším od táty, který se neodpodstatněně a nyní už vážně bezdůvodně bojí, že se zabuším do diagnóz, tak už nevím, jak to tedy je.

Jestli klamu paní rehabku, jestli bude zklamaná, když se jí přiznám, že kdybych se nedokopala, tak bychom necvičili hodně dlouho - anebo jestli má pravdu táta v tom, že to řeším až moc. Utěšuju se tím, že spoustu věcí neví a vědět nemusí, a tak ve světle té nevědomosti má na tohle trochu zvláštní pohled - a možná mylný.

Mám totiž někdy pocit, že by bylo nejlepší se na všechno vykašlat a necvičit. Ale už apriori tuším, že bych se za to snad nesnášela ještě víc než za tu nemožnost dokázat něco, co by si táta nebo paní rehabka třeba přáli a nemluví o tom. Nevímproč mě napadá otázka, pro koho tohle všechno tedy řeším. Ale vím, že vzdát to nechci. Mohla bych, ale ještě je nejspíš brzo. Jinak by tomu ani paní rehabka, ani další lidé tolik nefandili.

Takže se snad zase nadechnout a zkusit to zase jinak. Krom toho je před námi červen.

Těm, kteří to mají doma podobné, moc držím palce. Není to nejjednodušší, ale jít by to mělo a moc všem přeju, aby to šlo líp a líp.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře