Taneční? To ne!

28. říjen 2009 | 10.41 |

Maminko, ty to vidíš .

Celých patnáct let je mi úplně jedno , jak chodím, tedy spíš co si o mně budou lidé říkat...a teď?

Mám dojem, jako by se mi okolí vzdalovalo.

Holky se deně drží za ruku s nějakým studentíkem (ne, že bych chtěla taky). Jsou krásný, ladný a pro tanec jako stvořený.

Proč se , ale teď vážně, všichni tak těší na taneční (někdo už tam je)...a na maturitu (protože pak bude maturitní ples, že ano!), zatímco já si radši zopakuju desetkrát všech 7 let nižších ročníku gymplu (tzn. vše kromě oktávy), jen abych nemusela...někdy...panebože...tancovat?

Z toho já, diparetik, nemotornej člověk, mám vysloveně hrůzu, protože ať už chci nebo ne, vždycky na mě budou lidé koukat, že se pohybuju nějak divně. Vím, že za to nebudu moct, ale...proč, proboha, existuje něco jako tanec, když jsem já???

Neberte to prosím jako depresivní.

Já mám jen př-šer-ný strach z toho, až bude někdy chvíle, kdy budu muset tancovat.

Nevadí mi jen tak se točit na ségřiném maturiťáku s tátou.

Skousnu tancovat se svojí rehabkou.

Ale tohle?

Na veřejnosti?

Já nechci.

Modlitbička:

"Bože, dej, aať jsem navždycky malá, pětiletá holka. Prosím. Nebudu zlobit. Nebudu tahat Barvičku za ocas. Amen."

Já jsem naprosto normální, ale vysvětlete mi někdo, co bude, až někdy budu muset ??

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře