Je tu síla ... a něco víc

26. říjen 2010 | 18.19 |

Tohle ještě nevíte?No, asi ne-protože já si to nechávám pro sebe.Honem mi jednu vražte,ať se vzpamatuju!!! - Je pravda,že Vojovka stojí na zónách, nervech a na bůhvíčem, ale silou prostě nic nezmůžete, ani tím, když budete mačkat a mačkat.Jenže...

 Někde-myslím, že to bylo na Rodině-a někdy- mám dojem, že dnes- jsem četla, že i se staršími se dá vojtit - nejsem toho důkazem?. Prý je to těžké- a musí se vynaložit značná fyzická síla. Já za tuhle větu děkuju, protože mne vysloveně nakopla k tomu, abych ji potvrdila a ukázala na svých vzpomínkách. Jsou sice už tak trochu shadows, já ale doufám, že to postačí.Mám problém si vzpomenout, co jsem měla předevčírem k obědu, takže po sobě nemůžu chtít, abych si přehrávala události před několika týdny,natož pak měsíci. Ale za zkoušku to stojí.

Cvičení samo o sobě mi už nepřijde ani nepříjemné, když nějaký cvik znám důvěrně,třeba 3 měsíce. Protože už to prostě funguje samo, necítím zas až takovou reformu,spíš jen vím, že to jde...To, co je nepříjemné, jsou ty začátky,to, když terapeut zkouší, nebo rodič cvičí cvik teprve podruhé.Ani ne tak u rodičů,jako spíš u Marcely mi přijde, že se něco děje-ale vážně, hezky, ale nepříjemně! Nemám tušení, kdy to bylo-vidíte to-,ale ležela jsem na stole-kde jinde-a začínala jsem cítit, jak se mi zapíná něco, o jehož existenci jsem do té chvíle neměla ani ponětí.Jak bych ten pocit blíž popsala...nevím,nic mi na mysl nepřichází,snad jako by do vás naprali trochu elektrického proudu a přitom vám v těle napnuli provazovou konstrukci.Nic závadného, jen to prostě..neznáte. Ano,přesně tohle cítím-a pak to přijde,vždycky,při každém cvičení bez výjimky je tu na konci ten pocit, jako by se z vás něco dralo ven,jako by se svaly začaly hromadně stěhovat jinam a prohazovat si místa.Jako by se tělo napnulo a když Marcela říká " držet a držet", samo ji poslechlo. U mne se značná fyzická síla vynaložit ze strany terapeuta musí, já ji ale použít mám taky-i když ne z vlastní vůle!Jestliže Vojta aktivuje to, co normálně nefunguje, pak u mne zabírá perfektně. Moc dobře si pamatuji chvíli u rehabky na chatě, kdy jsem ležela na stole-zase-a opírala jsem se levou rukou,přesně tak, jak jsem měla a nikdy jsem to nedělala-a přenesla jsem se na ni celou vahou,přičemž jsem stále byla nahoře, nepadala jsem ze správné pozice...a hlava chtěla dolů,protože už jsem toho měla dost, jenže mozek, ve kterém se prostě něco zbláznilo :), nechtěl-Marcela si ho řídila a on ji poslouchal,přesně co chtěla, to se dělo.Po chvíli jsem zjistila, že fyzická síla z její strany ustupuje, protože už mě k ničemu nemusí nutit, dělám to sama,ona mne jen a pouze přidržuje,abych držela balanc.

Když potřebuju Vojtu,poznám to.Když to nejde,vím to. A když to funguje,cítím to. Ve chvíli, kdy jsme vlastně vítězi nad mojí spasticitou, si připadám odlehčená a přesto těžká, proto zatnu zuby a držím.Nevím, čím to, snad tím, že chci být lepší, ale držím,protože i na mně záleží, jak rychle a intenzivně to bude fungovat. Když jsem takzvaně na vrcholu,cítím to, co jsem popisovala v minulém odstavci-obrovské napětí a přesto uvolnění.Je to něco, o čemž jsem si naprosto jistá, že je to teď a tady a dnes dobře,a že to je přesně to, co nohy - celé tělo -chtěly. Když to začíná fungovat, bojuji sama se sebou, aniž bych o tom věděla.A když to začínám cítit vědomě, je mi jasné,že...

Ale to se nedá vypovědět.To se musí zažít.Chápete aspoň trochu?:)
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85447-je-tu-sila-a-neco-vic-7.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře