DIPARESIS SPASTICA ( proč: třes při cvičení?)(11)

26. březen 2010 | 11.02 |

No bezva, teda ale to je žůžo. Tak praví rozjařeně Hanka Č., když to funguje. " Jak se cítíš?" ptá se mě o něco později paní Klemová, načež jí s drkotajícími zuby odpovídám: " Blbě." Marcela se rozzáří : "To je dobře!" Poté bez jakékoli satisfakce dodá : " Ono to totiž funguje!" Jo jo, funguje. A my se teď jdeme podívat na to, jak. Nejsem si jistá, jestli můj článek bude tím nejlepším, jaký se vám o tomto tématu mohl do ruky dostat, nicméně klidně to dejte přečíst masterovi v oboru, třeba k tomu řekne své. Nejdřív asi připomenu,a tedy ho spojuji s tímhle, jeden starší článek ze srpna, kdy jsme začínali cvičit adduktory přes patu - šlo o to, aby se kolena nevtáčela ani při seberychlejší chůzi,a také se to povedlo, jupí.

Na začátku a na konci mi náš minulý cvik - křížem flexe ruky a nohy- přišel naprosto odporný. Jednak proto, že jsem na něj nejdřív nebyla zvyklá a potom z toho důvodu, že už jsem ho naopak měla dost-i to se může stát a rehabka to vycítila, takže jsme přešly na ty adduktory. Říkala jsem si, že to bude pohoda, jen 10 minut denně, to půjde. Jenže čím kratší doba, tím hůř pro mne, tím lépe pro paní Klemovou, to funguje. Ono je to totiž tak, že se mi chodidla snaží uvolnit, abych došlapovala na špičky a děláme to takovým způsobem, že na mne dneska ani táta neměl sílu - drží mi nohu v pozici, ze které nemá možnost uniknout-a ona, aniž bych jí to dovolila, se brání...

Cítím, že mi od místa, kde držíme jednu zónu(rameno), jde k té druhé ( spina), napríč jinak neaktivními partiemi ( šikmý břišní sval), jakýsi proud. Jako by do vás prostě naprali X voltů. Je to divný pocit,a já, i když nechci, se začínám zvedat. Ale ne tak, že bych sebou škubala. Zvedám se pravidelně a zase jdu dolů - ale nepadám. Přichází erithen, červenání, jak se prokrvují záda. Líp se mi dýchá a krásně to funguje. Po několika minutách jdeme ze stolu, odkud mě musí Jarmila :o) skoro sama sundávat - nemůžu se vzpamatovat, nevím, co je dobře: Asi jako Tomášek (hemiparéza) tady. Zase nejistota. A celý tento " proces" je pro mne děsně vyčerpávající a přitom uvolňující, přesto bych ale radši cvičila všechny dosavadní cviky místo tohohle. Navíc mě u toho moc bolí má vodnatá kolínka- zvedají na sobě zajímavým způsobem hroznou zátěž- cca 40 kg-i když se to nezdá. Při tom cviku se mi vždycky rozklepe noha od chodidla po stehno, jak se v ní bortí ten spazmus.

... Tomášek má DMO středně těžkou pravostrannou hemiparéz...

.... Jsou mu tři a na to, jak je malý a jak vyznívá diagnóza, je to bezpodmínečně šikula. Ostatně, to další začarované děti také. Dnes si Toma vezmu jako příklad, protože když jsme včera oba dva cvičili, uvědomila jsem si jednu věc, řekněme, že byla jaksi psychosomatická.

.... Říkala jsem, a popisuji to i v knize, proč Vojtovka vlastně nebolí. Psala jsem, že je rozdíl mezi tím, když bolest ustává a zůstává.

Když cvičíte, spoušťovými zónami se vám aktivují a donutí k práci a správné funkci svaly, které normálně nepoužíváte-a pokud přece, tak špatně. Pokud jsem to pochopila správně, je to celé o tom, že do mozku po nervových drahách doputuje správná informace, která donutí i to sebevíc postižené dítě dělat, byť jen chvíli, to, čeho normálně není schopno.

...Dochází tady k tomu, že, prostě a jednoduše, aktivace není zrovna příjemná. Napomáhají tomu různé věci. Buďto dítě leží v poloze, jaká se mu prostě nelíbí už z principu, je nepohodlná. Nebo se mu výchozí poloha nezamlouvá, protože to není obvyklé a ono se cítí nejistě. Ne bolestně, ale nejistě.

Když se vám správně aktivují zóny, dochází k tomu, že se jejich vlivem funkce různých svalů a oblastí mění, byť jen dočasně. Chvíle, kdy vás terapeut třeba jen dotykem nutí skrze zónu dělat něco, čemu nejste přivyklí nebo co je nezvyk i pro nervy, vyvolávají u těch citlivějších dětí pocit nejistoty a domnělé bolesti. Možná bychom si nejdřív měli vysvětlit, co to vlastně znamená.

... Malé děti, které buďto nemluví nebo to ještě neumí, vám nesouhlas nevyjádří jinak než pláčem. Tomášek, jenž mluví pomalu lépe než jakékoli dítě v jeho věku, včera při cvičení volal na maminku, že to nevydrží. Je to typická obranná reakce ve chvíli, kdy se to ve vás začne "bouřit" a protestovat.

Dítě si je velmi dobře vědomo, že ho maminka jakožto rodič "ochrání" a nebude jí to zrovna po chuti, když si začne stěžovat. Je možné, že to třeba jen podvědomě děti dělají, aby už skončily. Myslím si ale, že to není Tomáškův případ.

Terapeutka včera s Tomem cvičila něco na kolenou, kde aktivovala patní a loketní zónu. Už jen sama výchozí poloha se Tomáškovi nelíbila, protože si při ní asi připadal nejistě. Já jsem to tak měla, když jsem něco nedělala normálně,a když už, tak s oporou, a někdo mě do té polohy dal a jako opěrnou mi nastavil horší ruku – v Tomáškově případě pravou stranu, cítila jsem, že spadnu, i když tomu tak nebylo. Tomášek říkal, že se bojí, ale Marcela ho nepustila. Nevím, jak to má Tom, ale mně se nelíbilo, když moje obavy někdo při cvičení smetl ze stolu. Něco se ve mně potom šprajclo, řekla jsem si, že to nevydržím,a také jsem to potom říkala.

...U někoho stačí sebemenší stisk,a funguje to. U někoho je potřeba jít na to jinak. A někdy se stává, že aby to fungovalo, musí být zóny víc labilnější. Možná, že Tomášek (DMO hemiparéza) a já (DMO lehká dispasticita) mezi takové případy patříme.

Na mě třeba vůbec neplatilo, když mi někdo zkoušel aktivovat zónu jistým, přímým způsobem (asi víte, co tím myslím, je to, když vám terapeut řekne, ať zónu nehledáte a nezmenšujete tlak, že je jedno správné místo). Reakce nebyly, a pokud přece, nedalo se na to dívat, protože jsem dělala přesně to, co jsem neměla. Zato ty labilní zóny, které paní Klemová umí moc dobře, na mě zapůsobí vždycky. Dosáhnete jimi toho, že vyprovokujete inkriminovanou oblast k tomu, aby vytvářela jakýs takýs protitlak, i když se jí nechce. Když cvičíme závěs a sáhnete mi na spinu, cítím, že se něco děje, nejsem si jista rovnováhou, kterou si spastickým stereotypem jakž takž vytvářím, abych se udržela. Labilnost zóny mi ji jedním hmatem rozbourá a já mám dojem, že není záchytný bod,místo, kde bych se udržela.

Tyto pocity mě donutí k tomu, abych se postavila do pozice, které za normálních okolností nejsem schopna. Bylo tomu tak asi i u Tomáška, přestože to nemuselo být vidět.

.... Věty typu "já to nevydržím" a "au, to bolí" mají rodiče nebo terapeuta upozornit na to, že se dítě necítí dobře v poloze, ve které je na stole, nejisté.

.... Pláč slouží k témuž účelu.

.... Celou dobu, co cvičil, jsem se s Tomáškem snažila udržet oční kontakt, protože jsem měla za to, že ho to ani tak nebolí, jako že si není jistý-to bylo to. Nebyl si jistý, bál se. Potřeboval vědět a vidět, že tam někdo je, potřeboval si z něčeho po svém dětském způsobu vyvodit, že "není sám".

Když se na mě podíval, usmívala jsem se na něj, zvedla jsem palec, jako že je šikula, mrkla jsem na něj, snažila jsem se mu dát najevo, že je bezva a vydrží to. Po většinu času se mi to dařilo.

A když pak Tom začal plakat (ale to se nesmí říkat), bylo to proto, že se možná trochu uklidnil, ale došlo mu, že to prostě není to pravé ořechové. A asi taky tím, že byla paní Klemová trochu "v ráži" a možná opravdu moc tlačila :).

Po cvičení se chytil maminky, protože chtěl fyzickou oporu, cítil se roztřeseně. Už víte, co dělají labilní zóny? :)

Aspoň si to tak myslím.

Ona totiž ta nejistota po cvičení - občas si říkám, že potřebuju degustatív, a paní Klemová mi se smíchem podává Colu :o).

Když to všechno přesně funguje, jak má, do mozku se vysílají správné informace. Ty zóny se různě křižují (je jich 9, znám všechny a nepřeju nikomu kombinaci té sedmé, šesté a první - to jsme jednou neměli co dělat a s Martinem a Markétkou jsme je seřadili sestupně podle nepříjemnosti), je to složitý, ale v podstatě jde o to, že dokud platí pořekadlo paní Klemové "a držet a držet", tedy dokud držíte a nepouštíte a nepovolujete, proti zónám není soupeře - nevyhrajete nad tím, ve chvíli, kdy to funguje a terapeut drží a nepovoluje, v tu chvíli Vojtovka vyhraje nad mou DMO diparesis spastica :o) a nepouští ji. Nutí ji k ústupu,a ona musí, nemá kudy jinudy ven.

Na fb jsem psala, že to popíšu jako bitvu - tedy.

Nemá kudy jinudy ven a vy cítíte, že se to děje, jak se má -a třeba to je příjemné! A potom se blíží cílová rovinka, vzpomeňme si na Kateřinu Neumannovou v Turíně. Sebrala se a byla první. A ten třes, který Kubík (Kubulakubikula :o) cítí, to je "poslední šance". To je konec toho duelu Vojtovka vs DMO. Ještě se naposledy nohy brání a potom už to nedovedou, protože terapeut - vojtař si právě dokazuje, jak úžasnej je, a vychutnává si, jak krásně to funguje - ten třes je triumfální fungování :o) - to se prostě jinak nedá vysvětlit, než že to prostě funguje v té chvíli nejkrásněji na světě. Proto Hanka Čechová jásá.

Únava - ano, ta taky. Člověku se potom chce ležet, ale tak se třese,že s ním stůl skáče ( Marcela mě nechává ležet pár minut po cvičení na stole, protože se celá klepu). Ten mozek si to musí srovnat. Doufám, že já jsem vám to tím článkem taky trochu porovnala a ne zašmodrchala ;)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře