Ve dvou to jde líp (12)

30. říjen 2010 | 11.14 |

Alenka to tady už jednou v komentářích psala. Popisovala období, kdy si řekla, že bude strašně makat a zlepší se. Ale že by začalo svítat? ;o)

Nejspíš to znáte všichni, vy, co cvičíte vojtovku. Jednou je to tak, podruhé zase jinak. Někdy to funguje a máte energie hodně, a potom zase ne. U nás se to odvíjí od současného stavu cvičení. Nevím, jak táta, ale já cvičím a čerpám od návštěvy paní rehabky k návštěvě druhé, a i táta tvrdí, že mu to u ní funguje nejvíc. Že když nad ním stojí, opravuje, chválí (a že chválí moc hezky a vždycky nás to nadzvedne, i kdybychom třeba nevěděli, proč to říká!), má pocit, že to dělá dobře. A pak přijedeme domů, a táta toho má v hlavě tolik, že tam vlastně, podle něj, není skoro nic.

"Poděkuj tatínkovi, ne mně," vrtí MK vždycky hlavou, když otevřu pusu a chci jí něco říct. Nejdřív jsem nechápala proč. Vždycky jsem si myslela, že cvičení s dětmi (případě potomky ;o) ) je naprostá samozřejmost a děkovat za ni není třeba. Že je to přece něco, co má zlepšit, držet a dělat dobře, ne něco navíc, ačkoli je pravda, že by se na to taky táta mohl vykašlat.

Jenže potom přišel takový zvláštní cyklus, který až po nějaké době Hanka v Chlumu definovala slovy: "Je to pro něj dlouhý."

Argument, že necvičíme s tátou zas až tak dlouho, ale nebyl na místě. Hanka mi vysvětlovala, že máma, ženská, by to měla "hozený" jinak. Tu to žene, bude cvičit, dělat všechno, co jí řeknou, jen aby náhodou něco neprošvihla, a uvidí i sebemenší změnu. Ne tu, kterou vidět chce, ale tu, kterou by, podle rehabky, vidět měla. Když tam ovšem bude. Já nevím, jak je to v ostatních případech, kde cvičí mámy.

My to máme s tátou tak, že se mnou cvičí vlastě teprve ani ne tři roky (určitě ne víc), předtím nemusel. Ze začátku šel od cviku ke cviku, viděl, co se mění, a měl radost nebo aspoň dobrý pocit z toho, že něco dělá a že vidí, jak se to lepší. Byla to doba, kdy jsme k paní rehabce chodili třeba i jednou za týden.

Ve chvíli, kdy se intervaly těch konzultací prodlužují, táta začíná ztrácet tu energii, kterou měl. Ne svojí vinou, ničí - má toho moc, má málo času, a rozhodně mu nechci křivdit nebo zazlívat, když řeknu (a je to tak třeba i dobře, aby se v tom tolik nepatlal), že cvičení bere jako nutnost. Musí, ale už nemá chuť a sílu k tomu, aby hledal, jestli to mělo nebo němělo efekt. A tak jsme se domluvili, že mu vždycky budu říkat já, kdy bychom měli jít zase na nové cvičení, podle toho, jak se budu cítit. Mnohdy je to tak, že čas vůbec nemá a cvičíme všechno, co umíme, abychom něco nezanedbali (co kdyby zrovna tenhle cvik byl potřeba). Táta je docela dobrý samouk a dokáže vycítit, co je k čemu potřeba, i když mu to zrovna MK neřekne a nepotvrdí.

Ani mně se do cvičení kolikrát vůbec nechce (komu by se taky chtělo ;o), ale psst, všichni víme, že je to potřeba!). Buďto tím, že po dlouhém dni ve škole jsou myšlenky úplně jinde, anebo tím, že je spousta jiných věcí na práci (jednu chvíli jsem tátovi zazlívala, že to - podle mně- pro mě nejdůležitější nedělá, že nejde za mnou sám, abychom cvičili, že si všechny věci kolem toho a jiného zařizuju sama - a pak jsem sama přišla na to, že někdy na to síla prostě není a že by to bylo třeba jiné, kdyby tu byla ta máma, kterou to prostě přirozeně nutí a šťouchá, aby něco pro to dělala.

..

A to je potom vždycky dobře jít trochu zpátky a dát si nový cíl a směr (díky, Péťo, možná už trošku chápu, co jsi myslela, i když na tomhle příkladu to není úplně to pravé). Třeba takový Chlum úplně stačí k nabrání energie. Cvičení pro mě sice není smyslem života a dění, ale myslím si, že není úplně dobře, když to člověk dělá prostě jen proto, že se to musí, a třeba ani nevidí, jestli to vůbec k něčemu je. Chlum je dobrý v tom, že se tam těch pár dní při cvičení soustředím/e jenom na to jedno - co teď bude nejlepší. Pak přijedu domů a mám energie na rozdávání. A nejen té cvičící ;o). Kamila to sem psala taky - že se po tom týdnu vždycky cítí zase nastartovaná. Táta do Chlumu ale nejezdí, protože nestíhá ...

Před pár dny jsme byli u MK. Ukázala nám to, co bychom teď měli dělat. Najednou tu byla radost, že něco můžu dělat sama i bez druhého. Podotkla přitom ale, že je potřeba, aby se to nejdřív rozcvičilo i s někým. Byla jsem jako u vytržení a každý den, kdy jsme necvičili, jsem byla nesmírně nabručená, protože to vypadalo, že mi něco ujíždí (tak malý krok, k tomu, abych mohla sama - a i ten je problém - myšlenky tohohle typu). Sama ještě nepoznám, kdy je něco dobře a kdy ne, a tak mi při chození, které nacvičuju, Marcela vždycky říká: "Tohle dobře, tohle ne, ujíždí ti pánev ...". Říká to, protože to ví a vidí. Táta to taky zpočátku viděl. Chtělo se mu něco dělat, protože ho MK nastartovala. A potom, čím déle to bylo od posledního cvičení u ní, se všechno najednou vytratilo a táta pravil jen: "Já to prostě neumim. Já na to nemám buňky. Snad to nevadí ... když cvičíme špatně." Stydím se teď za to, jak jsem, byť vnitřně, vybouchla. Ne že bych se litovala, to ani náhodou. Ale tak strašně moc mě vždycky nakopne, co MK povídá, a už třeba jen kvůli ní, aby měla radost, aby se usmívala, bych si strašně přála jít dopředu a dál, protože jen když to někdo jako ona potvrdí, pak oba s tátou víme, že to děláme dobře a je to k něčemu.

Chlap, který cvičí, a cvičí dlouho, nejspíš zaslouží metál, stejně jako máma. Protože ten chce okamžik fungování. Aby to šlo hned. Nějaké mezistupy ho nezajímají, když jsou pomalé. Táta asi tři dny po cvičení s paní rehabkou jako v tranzu pravil, že za ní musíme znovu. Že mu to nejde a takhle to nemá cenu. A tak jsme tam nedávno byli i se ségrou, která se učila cvičit taky.

"A má to nějaký smysl, když přijedu dvakrát za týden a budu s ní cvičit?" ptala se paní rehabky.

"No jasně."

Úplně zazářila, jak nám to krásně jde. Když pak říkala, že aby to šlo dopředu, chtělo by to aspoň třikrát denně po hodině, rozsvítil se i táta. A ne proto, že by už spřádal rozvrh cvičení (to dal na starost mně :D), ale proto, že mu zasvitlo: ještě se tedy asi něco změnit může, jinak by to neříkala. Zatím jsme se zmohli jen na cvičení dvakrát denně, ale i tak to je úspěch - krásně to ségře fungovalo a měla z toho radost. Je zdravotní sestra, a tak taky spoustu věcí ví a vidí jako MK. Měly jsme radost obě, protože to bylo dokonce i cítit. Ještě teď, a je to pár hodin, co jsme docvičily, si užívám to, jak krásně se chodí, byť nestabilně.

A tak někdy stačí málo.

Pochvala rehabky. No vidíš, takhle to je. Jsi šikovnej/šikovná ;o). A když tohle budeš dělat takhle, tak tohle bude lepší.

Může se cvičit třeba tisíc cviků najednou a rozhodně to neuškodí, ale tátovi i nám se zdá, že někdy je třeba zastavit se, nepotápět se moc, dívat se na věc zase jako na celek - a třeba změnit cíl, směr, a půjde to líp a s chutí, než kdyby člověk urputně dělal všechno a kroky byly malé. Tak je to nejspíš u všeho. Nejen u cvičení. Ale o tom zase příště.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře