Syndrom studentů DAMU

18. březen 2010 | 11.41 |

" Cítím se skvěle,děkuji za optání," odsekla jsem odpověď na první pohled vypatlané paní středního věku, jež mi tuto připitomělou otázku na eskalátoru položila. Zvykla jsem si, že se na mne lidé koukají, proč se tak svíjím-ano,já se v davech svíjím-,ale tohle bylo moc. Proč se mne, proboha, ptá přímo a nemlčí??

Pro tyto situace mám vždy připravenou odpověď,ale v zájmu obecného blaha řeknu vždy možnost druhou-tu slušnější.Kdybych byla upřímnost a neotesanost sama-jako ta paní s tím zmalovaným obličejem a růžovým lakem na upracovaných rukou-,křičela bych za těmi, kteří se mne takhle zeptají:

" A chodí se mi tady blbě,abys věděl, každou chvíli se bojím, abych nespadla,mám dojem, jako že jsem tu sama, jen abych se dostala už tam, kam potřebuju, žiju od jedné mačkanice v davu k druhé, potřebuju někoho,kdo by šel se mnou.Zmatkuju a nejsem schopná jít cíleně a přitom nespadnout. Už to nevnímám, ale kdybys byl mnou, nohy by tě bolely, protože tě prostě nejsou schopný poslouchat a když jdeš rychle,neunesou tě....blbě se mi dýchá,když zrychlím, motá se mi hlava..."

Nosit tu ceduli na čele, možná bych měla klid. Nevím, jak bych popsala ten pocit, když se na mne někdo takhle kouká a zeptá se.Necítím se ponížená,nechci mu to vysvětlovat, netoužím ani po klidu.Jen mne to udivuje,a možná proto nejsem schopna něčeho dalšího-jen smát jako blázen se tomu můžu,ale ne před těmi lidmi, protože tím by se jejich mínění o mně ještě zhoršilo...

" Podívejte se, já vím, že vám přijdu divná,když si tady nacvičuju sestavu nůžky nohama, ale takhle prostě stojím,když nechci sletět.Tak se s tou podívanou musíte smířit,mně to nevadí, vám to neublíží, zdržte se komentáře." Asi tohle bych jim taky řekla.

A víte,co na ty čumily taky zabírá?Když jim to oplatíte.Nemyslím posměšky typu " jé,hele on je zdravej,to je divný,co?",ale pohled.Když jdu a kolemjdoucí na mne zírají-a mnohdy se zastaví-, tak na ně koukám se zdviženým obočím taky.Když to přesáhne tři vteřiny, tážu se : " Bavilo vás to?Chcete pokračování?" Nechci tím vyvolávat rozmíšky, ale tohle je už jediná možnost, jak ty lidi odmrštit.

Musím si občas prostě hrát na drsňačku, i když jsem nikdy ostré lokty neměla.Ale zase, k čemu by byl život bez naivity ostatních?K ničemu :).

Jak to píše Kamila :

Když tohle je těžký.To je jasný,že to musí být otrava,ale třeba ti někdo někdy fakt chce pomoc?Já sama bych se kolikrát taky zeptala jestli někdo něco nepotřebuje a zvažuju to,jestli to není blbý ..

....Co člověk pozná,jetli je někomu blbě anebo se jen divně tváří.Anebo jestli je ta paní těhotná a já jí pustím sednout a ona je nakonec tlustá a ještě se urazí...

Ale je jasný,že je spousta lidí blbejch a mohli by trochu myslet.To zas jo ;)

Mně se to taky stalo.... ale to jsem byla menší a ta paní se neurazila ale smála [:-D] ..Hm, když to je fakt...co když mám třeba bolestivý křeče,myslí si oni,to jí radši pomůžu.

.jen jsou lidi, který pomoc odmítaj intenzivně a pak jsou lidi, který se na tebe naštvou když jim pomůžeš,no...stojí mě ale hrozný přemáhání chovat se slušně-znáte mě, moji choleričnost ;)

A jak vypadá prosím tě ta tvoje sestava nůžkama? ;)

No,kolínka k sobě do X a špičky dovnitř-Tobě to nepřipomíná nůžky? ;)

No tak to jsem myslela,že je to něco děsně dramatického a ty píšeš o skoro normální chůzi,o které víš,že tak chodíš schválně,protože kdybys chtěla a trochu se soustředila,tak chodíš rovně :-D

To dělaj jen lidi z DAMU,do všeho strkaj to své dráma ;) ,a i když mě tam chce Jana Španihelová poslat, tak i já jsem jednoduchá...jednoduchý není nespadnout a stát rovně, a to je to, co MK a IAM chtějí ...A JEŠTĚ k tomu se SOUSTŘEDIT ??
Ano, syndrom studentů DAMU.

Kdybych chtěla a trochu se soustředila, chodím sice rovně, jenže ... někdy mám chuť právě chodit dost křivě, aby si lidi zvykli. Ono to není lehké, když jdete, jste unavení, mimo, a okolí s prominutím čumí. Čumí a pak se ještě ohlíží. Dneska se mi to stalo znovu, tím zajímavěji, že ve škole, kde už by si na to kór měli zvyknout. A oni ne a ne a ne.

Schody. Mačkanice. Plácají se přese mě a já čekám, kdy se s rachotem dveří rvoucích se z pantů náhle objevím v ředitelně, vytahujíc přitom kliku z výstřihu a omlouvajíc se : " Promiňte, to já ne, to primáni."

"Co na ni koukáš, debile," zamračila se dcerka mé někdejší fyzioterapeutky Dany na jakéhosi chlapce, kterého nesmírně zaujala má sestava, kdy jsem zakopla přes práh, zvedla se a následně spadla ještě jednou, neboť mi pod nohama prolétl kocour. Takovou Jóju bych potřebovala mít v sobě, ale pravdou je, že ještě víc než "co na mě koukáš, debile" by pomohlo třeba: " Bereš? Čenžnem? Za kolik?"

Šla jsem dnes, naprosto klidně,a naproti mně pak krásná holka s nohama jako baletka. Na kratičký okamžik jsem zatoužila být jako ona, jít na atletiku a skuhrat, že mám jednu nohu hubenější. Pak mi ale došlo, že i já mám šanci vypadat úplně stejně. O to pak lepší bude pocit, až si ten svůj vrchol vybojuju. Neubránila jsem se ale představě jejího odhodlaného výrazu, zatímco se jí táži:

" Horší levou nebo pravou nohu?"

Den byl běhacím. Obíhala jsem skoro všechny kabinety, co se dělo, netuším. Při třetím sprintu mezi informatikou a ředitelnou mě zastavila matikářka Kofi a řekla něco, co mě moc potěšilo:

" Ty tu štráduješ, lepšíš se, viď?"

Moc se těším, až paní Klemové příště s poklonou povím:

" Vůbec to nebolí. Ty máš nehty, viď?"

A dokážu si taky zcela jasně představit odpověď :

" Jo, ale to se nemůže říkat,a protože se to nemá říkat, tak mi teď a tady předveď, jak sis prodloužila šlachy."

Klidně jí to ukážu.

Když baleťáci, proč ne já?
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře