Quo vadis homo podruhé

16. červen 2010 | 11.57 |

Když jsem před půl rokem odcházela od dr. Maříka, zhluboka jsem vydechovala blahem, že mám teď šest měsíců pokoj a žádná operace mě nečeká, ani ta klenba jedna zatracená, na kterou se mi nechce jít už jenom proto, že se mi teď chodí docela dost dobře. Tenhle pocit mám vždycky, prostě a jednoduše ... dlouho klid!

Tentokrát jsme se ale dost kontroly děsili. Tedy já určitě, táta nikoli. Zatímco já jsem tvrdila, že to Mařík určitě poznal, tatino trval na tom, že nás za měsíční necvičení naopak pochválí, protože Vojtu stejně nemá rád. Měl ve své podstatě pravdu, anebo to bylo tím, že jsem jakž takž v kondici a každodenní cvičení na mě nezanechává zas až tak viditelnou stopu, jakož i třicetidenní veget.

Úvodem deskripce je nutno poznamenat, že jsem včera odešla z chemie jenom proto, abych do čekárny dorazila včas. Pořád ještě ale nechápu, proč po těch dvanácti letech chodíme vždycky přesně, když perfekcionistický detailista, elementál anděl masiar Mařík Csc., nás stejně vždycky vezme o několik hodin později, v lepším případě jen o jednu. Snad proto, aby na nás zbylo místo na lavici. Pan Mařík je totiž kapacita, a tak k němu nejezdí jenom středočeští, ale i vzdálenější lidé. Vím moc dobře, že to je vždycky na dlouho, takže jsem si do čekárny prozíravě vzala dějepis, že se ho za těch pár hodin naučím. Prozíravě tehdy, dokázala - li jsem nevnímat krcálkovou čekárnou se nesoucí táhlé "ježišmarjá, panebože, tak dloouho", a neprozíravě v opačném případě, kdy mě poznámky jabloneckých a jihočeských pacientů dokázaly rozhodit na nejvyšší míru. Ale protože jsem si zvykla, nevadí mi to aspoň do té míry, že nehledám nejbližší okno.

"My jsme tu už od půl deváté ráno," dívala se jedna maminka na hodiny, které ukazovaly deset minut po páté. Tatino sebou bezděčně trhnul a probral se z tranzu, který mu vyrvaná osmička a aulin dost často způsobuje. "Cože?????"

Vyšlo tedy znovu najevo, že pan Mařík je skutečně veliký odborník, ať se nám jeho operace líbí nebo ne. A nejlepší na tom bylo, že chudák maminka pendlovala po Olšanské jenom proto, že pan ortoped se neshodl s kolegou a nebyl pro operaci. Když jsem si vzpomněla, jak nám vysvětloval, že je důležité na operaci jít co nejdřív, pokud záleží na praktické stránce, musela jsem se jeho nesouhlasu usmát.

Usmívali jsme se prakticky pořád.

Rodiče totiž, patrně zmámení, pronášeli velmi často kritiky typu "pan doktor je odborník, specializuje se na děti". Úplně nás to doráželo.

"To je Petruška?" vystrčila konečně hlavu ta stoletá ještě pomalejší sestra.

Přišli jsme na řadu o hodinu a půl později, než jsme měli, což je vlastně pozitivní rekord. Tedy v půl šesté, kdy už měl pan doktor odcházet. Počítali jsme všichni tři, co jsme tam čekali, s tím, že nás prostě přeobjednají, a byli jsme rozhodnutí se proti tomu stavět hromadným vpádem do ordinace.

Nakonec to všechno dopadlo dobře.

Co dobře, přímo výborně.

Pobavilo mě, že když je mi skvěle, mám moc velkou hlavu a hormonální poruchy, a když je mi hůř, jsem úplně v pohodě. Ale byl to úspěch, i to se cení.

Přestože jsem po měsíčním vegetu podle svého názoru poměrně spastická, pan doktor si chválil, že už nohy natáhnu obě dvě úplně, že kolena jsou rovná, že už klenba je mnohem lepší, a tak už mi nebude dávat tak vÿmakané vložky :)

I když jsem taky už dlouho nebyla u Alenky (napíšu ti a domluvíme se, jo? - mám teď honičku, a tak nestíhám, červenec bude lepší), snažím se každý den dělat, co mi řekla. Pan doktor si asi všiml, protože mě po letech stání na místě stavu pochválil, že mám perfektně rovná záda a zapínám přes břicho, což se mi nikdy předtím nepovedlo.

Až tam půjdeme za rok, bude koukat ještě víc. Máme před sebou totiž Chlum!

No pápá, bolí mě celej člověk, tak peláším. Mějte se krásně, zase někdy!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře