Na felčara tohle neplatí ;)

4. únor 2011 | 11.59 |

Při poznámce Toma o tom, že nejmíň to pochopí rehabky, mě napadlo, že jim vlastně nic jiného nezbývá .

DMO asi určitě není procházka růžovou zahradou. Denně cvičit, a někdy to ani nepomůže. Chodit na kontroly do Motola (kterému přezdívají permanenti Mrtvol) a jinam, abyste se dozvěděli, co byste měli, co neděláte, co je horší, co se nezmění. To je ta stinná stránka, i u mně jich bylo, ale nebudu vám je tady předkládat, to zná každý sám. Jen nechápu, a nechtěně dotčení snad prominou, proč veškeré stížnosti a blbou náladu (která je třeba hodně oprávněná a blbá!!) z toho, že je něco anebo hůř všechno v háji, schytají z úst ošetřovaných nebo jejich rodičů páni doktoři.

Nevím, neznám všechny na světě a neprovázím duchem kontrol veškeré absolventy xhodinového nebo kratšího čekání na příjem, ale třeba zrovna u Motola chápu, že pokud člověk vyloženě není dr. Cvach (takového jsem potkala jenom jednou), striktnost mu nezbývá, a to ať už je to rodič nebo odborník. Vždycky, když přijdu do Motola, a že to sice není tak často jako minulý rok, co si živě pamatuju dodneška, dýchne na mě jednak profesionalita výkonu, protože Motol ať chcete nebo ne je špička, aspoň co se týče oborů kol DMO. Mám pocit, že tady se mnou a s jinými konečně někdo něco dělá, a když se mi čeká blbě, taky zrovna neskáču radostí z toho, že tam jsem. Jenomže kdo ano?

Když doktor během dne vidí několik desítek lidí s tímtéž problémem, se stejnou prognózou, po letech splněnou, těžko se může chovat jako psycholog. Slušně samozřejmě, to je základ, aby rodič nevyšel z nemocnice frustrovaný. Jenže těžko se subjektivně vcítit, když jste vázáni okolnostmi a povinnostmi lékaře. Říct všechno, co se musí, a nic nezamlčet, a vyhnout se přitom tomu, aby se vám v ordinaci člověk zhroutil, A na druhou stranu je třeba metody setrvalé přízemnosti, takže se sice nehodí říkat všechno bez obalu, ale na druhou stranu přesný opak taky není nejlepší. Já jsem měla velké štěstí, protože pan docent Mařík je odborník na slovo vzatý, a i když toho moc nenamluví, ochotně vysvětlí všechno a nikdy nic nevynechá. A přitom z něj, protože si je jistý sám sebou, cítím příjemnou svěžest profese,a otázky, jestli se dá něco dělat mě nejen nikdy nenapadly, u něj ne, ale jsou navíc zbytečné. V Motole snad chodí po chodbách, konkrétně na spinálce, jediný člověk, který je lékař nejen profesí, ale i slovy. Možná je to tím, že pan docent Kolář původně není odborník, lékař, ale speciální pedagog. Tím nechci říct, že by lékaři byli těly bez duše, naopak.

Ani rehabky to jednoduché nemají. Snad ještě horší než ti doktoři, protože se leckdy pacienti cítí ukřivděně, když rehabka nad výlevou sice nemávne rukou, ale striktně řekne, že se člověk nesmí litovat (moje paní rehabka je kouzelná, protože vždycky roztomile řekne "Mějte se rádi."). Ale mají pravdu ..

.... Není to žádná slast, když nestíháte cvičit a po týdnu vás nohy ukrutně bolí, protože v nich řádí spazmy, ale když už jdu k rehabce, tak mi placebo nenabídne.

Bude mě spíš dřít a říkat všechno, co bych měla dělat, protože jí taky nic jiného nezbude. Nemůžu za ní přijít se splínem a očekávat, že mě polituje. Po letech mezi tím´vším ví ona možná líp než já, kudy cesta vede a kudy naopak vůbec.

Je mi tak trochu smutno z toho, když čtu některé depresivní a rozhořčené články rodičů nebo samotných pacientů, ve kterých se na doktory snáší jedna kritika za druhou (chápu ovšem Toma, který se zamýšlel nad tím, že některé věci absolutně nemá smysl před rehabkama, které známe, rozbalovat, protože vás s nimi utnou :o)). i kdyby to bylo kdovíjak strašné. Chápu, že Cvachové jsou příšerní, taky jsem si na jednoho zanadávala. Jenomže odborníci, kteří jsou povinni vás seznámit se vším,si to nevybrali a nevymysleli. Dráždí mě články, které vráží klín mezi rodiče a odborníky svým textem a duchem, kde padá jedna stížnost za druhou. Ono to není jednoduché. Na jednu stranu vinou lékařů někdo ztratí vědomí, nemá správnou péči, a na tu druhou potom díky jiným přežije. Mně se třeba "vinou" inkubátoru, kam mě lékaři dali, nevyhnulo krvácení do mozku. Ale kdybych v něm nebyla, tak tady dneska nejsem.

Tímhle článkem děkuju paní doktorce z Motola a panu PK, kteří jsou vždy andělsky vlídní a lidští, panu docentovi z ortopedie, díky kterému můžu bezbolestně chodit, i když teda pořádně kecal a ani se neomluvil, že jsem se nepostavila po týdnu, ale po měsících, a ještě si dovolil napsat, že všechno proběhlo bez komplikací. Taky svojí paní rehabce, která možná nemá charakter na to poslouchat výlevy někoho, kdo má svoji budoucnost ve vlastních rukou a je to jenom na něm, ale cítí se všemi a dokáže neuvěřitelně povzbudit. Jim všem i jejich pacientům držím pěsti. Jak říká paní rehabka, mějte se, mějme se rádi a neházejme flintu do žita. Dnešek není konec, může být začátkem něčeho dalšího.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře