Ke všemu bez rozdílu

14. únor 2010 | 12.13 |

I na mě to spadlo. Není to deprese, ale beznaděj a vyčerpání.

Bolesti hlavy, kterými jsem poslední měsíc trpěla, náhle pomalu odezněly, když jsme se zase zapojili do cvičení. Všechno krásně šlo, fungovalo to. Měla jsem pocit, že se to konečně lepší a operace, epifyseodesa, nebyla nadarmo. Ono ale, kdo ví? Když už jsme u toho, asi nikdy nebudeme vědět, co je úplně nejlepší. Problém, se kterým se potýká mnoho rodičů, když se rozhodují, jak dál. Nejsem sice rodič, ale jedná se tady o moje nohy. Většina rozhodnutí závisí od dvanácti let na mně a kdybych vyloženě nechtěla a měla pádný důvod, na operaci by mě nikdo netlačil. Dnes už bych, po dvou letech, věděla, že ... nevím. Věděla bych, že nevím. Bavili jsme se na toto téma poměrně dlouho s paní Klemovou, a táta, který si tu nezdolnou situaci prožil už dvakrát i s dozvuky, o tom ví své ...

" A myslíte, že to pomohlo?" zeptala se nás dnes paní terapeutka, když na téma "ortopedický zákrok" náhodou přišla řeč. ... Já sice nevím, čeho by tím chtěla docílit, když už by operovala (což neudělá, protože je vojtař :o) ), ale myslela jsem si, a vlastně si myslím stále, že ani aponeurotomie- Vulpius- ani epifyseodesa nebyly zbytečné. Jenže jak to opravdu je, to se asi nikdy nikdo objektivně nedozví.

Když pan doc. Mařík přistoupil v r. 1999 k aponeurotomii ( prodloužení achilovek), nikoho z dnes známých terapeutů jsme nikdy předtím nepotkali. Vojtu jsme sice cvičili v Malešicích s paní Šulcovou a později s Kocourkovou, vždycky to ale bylo špatně vysvětleno. " Já jim to na těch seminářích cpu do hlav, že musí k vysvětlování rodičům přistupovat jinak. Nemůžou jim jen říct, tohle zmáčkněte, musí jim vysvětlit princip," říkala paní Klemová, když jí táta popisoval doby neznalosti a špatných cviků. Jestli mi operace achilovek pomohla a posunula mne dopředu, to říci nemůžu, sama nevím. MK to shrnula jednoduše: " Kdybychom nedělali všechno, co děláme, chodila bys dnes velice špatně." Protože ale s operacemi vojtaři moc nesouhlasí, netvářila se zrovna potěšeně. A to je ten problém, před který byl postaven táta před jedenácti lety a spousta rodičů dnes, zítra a minulý týden.

" To bylo na mně. Byli tu dva lidi..." A teď si to představte (někteří ani nemusí, mají vlastní zkušenost). Důvěřujete ortopedovi i neurologovi a fyzioterapeutovi (to v té době byl doc. Mařík a Mudr. Masaříková) na 100%, jenže každý říká něco jiného. Ortoped doporučuje operaci a básní o tom, jak potom bude noha rovná. Jenže neurolog před sebou žurnalisticky má slovo "centrála" a k zákrokům "níž než v hlavě" se moc nemá. A teď, jak z toho ven. Nebudu rozepisovat, víte o tom nejspíš své. .. Táta se nakonec pro aponeurotomii rozhodl s tím, že zkazit snad nic nemůže. To je ten pocit, kdy byste udělali pro dítě všechno, abyste mu pomohli, i kdyby to nebylo "tak úplně správně". Ale kdo ví, co je správně a co špatně?...

...... Ví to tělo, které nic neřekne.

Utěšujeme se tím, že možná Vulpius k ničemu nebyl, ale že se tím třeba aspoň nic nezhoršilo tolik, jak by se zhoršilo bez "asi špatného vojtění" a "ještě bezcennější operace". No, neublížilo mi to. Aspoň že tak.

Soudit terapii předtím, než jsme poznali paní Klemovou, si netroufám. Teprve ona mě posunula dopředu (aspoň mi to tak přišlo a přijde), ale nic předtím mě nezhoršilo, i když to mohlo být lepší.

Před dvěma lety (když si uvědomím, že už je to taková doba, docela mě to udivuje) jsme se pro epifyseodesu rozhodli, protože jsme to nechali na neuroložce a ortopedovi .

Měli jsme tenkrát neuro i ortopedii v jednom týdnu, takže se to báječně hodilo. Pan doc.Mařík nám navrhl epifyseodesu s tím, že je to novinka a pokroky jsou. Vysvětlil nám, že je třeba operaci provést v tomto věku, protože se pozastaví na jedné straně kosti růst (roste tak jen jedním směrem) a koleno že by se tím mělo narovnat. Následující den jsme to konzultovali s dr. Masaříkovou, která nám to výrazně n e d o p o r u č i l a s tím, že všechno "je to v mozku". Tátu začarované kolo přestalo bavit. Když zjistil, že jedna hemi říká "ne" a druhá po korekci flexe přímo prahne, zařídil již zmíněným dvěma expertům v oboru mezinemocniční hovor :-), ze kterého vyšlo, že vlastně nic zkazit nemůžeme. A tak jsem zavřela oči nad všemi negativy a řekla jsem si, že jestli budou nohy slibovaně krásně rovné, bude to prima. Kopíruji a dávám s tímto dohromady příspěvek :

" 16.2.2008 jsem podstoupila ventrální epifyseodesu bilat pro flekční kontrakturu.Nechtělo se mi, protože jsem věděla, že se budu nudit.Ani mi nešlo o to, že to bude bolet, protože jedním z hlavních prvků mojí výchovy bylo to, že mě táta nikdy nenechal litovat se a říkat au při každé prkotině, za což jsem mu vděčná...Ortoped mi řekl, že za dva dny-čili nejpozději v pátek, půjdu domů. Takže jo, vzala jsem to. Nesměla jsem pít, a tak jsem od rána čekala žíznivá, a konečně mi sestřička v 11 hodin řekla, že jdu na sál.Nebála jsem se.V tu chvíli mne zajímalo, jak dalece je anesteziolog impozantní, a zdali se mu podaří uspat mne tak, abych si pamatovala chvíli, kdy upadnu do spánku, zatímco se mi doktor Myslivec-Mařík tam nebyl- bude hrabat v koleni, aby zmírnil jeho vnitřní rotaci. No, nepovedlo se mi si to pamatovat...když jsem se probudila, měla jsem nohy těžké a obvázané, a říkala jsem si, že vypadám jak housenka.Jak jsem byla vyčerpaná a unavená, začala jsem se bez zábran smát, určitě ten pocit znáte taky, když se nemůžete zastavit...potom po několika hodinách přestala anestezie působit...no abych to zkrátila, tak to taakhle shrnu:-):

Nesměla jsem spát na boku, protože by to nohám po operaci neprospělo. Vzhledem k tomu, že jedině v téhle poloze jsem byla schopná usnout, to pro mne bylo další negativum. Ale to ještě šlo. Nebylo mi dobře, bolela mne hlava, ládovali mě paralenem 400, pít jsem den po zákroku nesměla, a stejně jako po operaci s očima jsem i teď nemohla nic pozřít, protože to šlo zase zpátky, spolu se žaludečními šťávami, no, nebyl to hezký pocit. Když jsem se konečně tohohle zbavila, nastal další problém.Nemohla jsem se ještě učit o berlích, takže si ani dojít na WC sama, což mi uplně odrovnalo sebeúctu..ta jsem ale taky ještě skousla. Mařík mi řekl, v pátek půjdeš domů, no hahaha, na to už neskočím.Operovali mne v úterý, a ve čtvrtek jsem šla na punkci, protože se mi v koleni přemnožila tekutina.Nohy se mi třásly, měla jsem teplotu, a blbě už mi sice nebylo,ale punkce bolela hrozně. Byla jsem na ní už jednou, a tak jsem věděla, co mne čeká.Poprvé jsem se neudržela a propukla v pláč.Nesmírně to bolelo, mačkala jsem sestřičce Pavlíně ruku, a " punktař" Hemelka nebyl zrovna nejhodnější...

Na berle jsem se postavila už ve středu, ale chodit na nich sama, to jsem dovedla až v pátek. Pak jsem svištěla poměrně rychle, ale domů mne pustili až v pondělí ....Vážení čtenáři, já Vám pořád říkám, že máte hledat pozitiva, ale tady jsem je ani já nenašla.Měsíc po zákroku mi dělalo problém jít sama po schodech, šla jsem oproti svému normálnímu běhu pomalu, a když jsem si sedala, nohy jsem měla natažené, protože mě flexe, ve které ostatně nohy až do zásahu Vojtovky zůstaly, hrozně bolela. Jediným kladem bylo to, že jsem poslouchala Járu Cimrmana, ale zase špatné bylo to, že jsem se u toho smála, což neprospívalo nohám :-D. No, co na to říct? Překonala jsem to, a jak mne z toho vytáhla pro změnu Vojtova metoda, to si můžete přečíst v minulých kapitolách..."

Na ortopedické kontroly chodíme po půl, čtvrt roce. Minule byl doc. Mařík velmi spokojený a tvrdil, že kolena jsou mnohem rovnější a chůze lepší. I já jsem to viděla a stále to vidím, všimla jsem si, že se kolena už "vůbec" nevtáčí a hlavně, že jdou v chůzi a ve stoje natáhnout a už se v nich nedělá "voda". My si myslíme, že je to pravda a pokrok,a naše terapeutka vidí něco jiného.

Dnes jsme necvičili, protože jsme před týdnem začali nový a velmi dobře fungující sed na kolenou a prsní zónu. Místo toho jsem ale docela skuhrala...

"Mně přijde, že to narovnaný není," zavrtěla hlavou paní Klemová, s čímž jsem moc nesouhlasila, protože mně to tak přijde :-). A pak jsem zjistila, co jí na zákroku vadí a co přetrvává. Opřela jsem se o pěsti o zem a snažila jsem se v této poloze zůstat, přičemž jsem se pokoušela natáhnout nohy z flexe pryč a ještě přitom chodit. Moc to bolelo - asi jako důkaz, že mi žádná operace šlachy trvale prodloužit nedokáže-, ,přestože se vůbec nic nedělo a noha se skoro vůbec nenarovnala. Ty achilovky! Paní Klemová mi nakonec pomohla, když ji napadla patní zóna- a hele, jak se noha natahla v absurdní pozici! Mám to prý takhle dělat velmi často, den co den třeba třicetkrát, a nohy teprve potom budou rovně trochu víc. Takže Vojtovka ve stoje.

Samozřejmě že to budu dělat.

Jen nás trochu zarazilo, že něco, čemu věříme a díky čemu vidíme pokroky, se zdá býti někde prostě mimo. Že by epifyseodesa byla nakonec zbytečná a vůbec nepomohla? Ale Mařík to tvrdí, já to cítím a myslím si, že ne proto, že bych to jen cíleně hledala. Jarmila vidí pokrok. Tak jak to vlastně je, se asi nikdy nedozvíme. Můžu se sice utěšovat tím, že to nic nezhoršilo, i když mě představa, že jsem ty měsíce skousávala bolest punkcí a to všechno zbytečně, dost rozčiluje. Pokrok vidím, ale vidí ho kromě mě, Masaříkové,Maříka a Jarmily ještě někdo? Tak nevím, jestli to bylo správně. Trochu mě to mrzí a hlodá. Svět se sice nezboří, ale vy, co víte své, nejspíš pochopíte, co nás na tom tak podráží.

A protože se nevzdám nikdy ničeho, tak šup na stůl a potom na zem, ruku v pěst nechat jako oporu a v této poloze nakračovat, v extenzi! Šup šup, žádnou depku, třeba se to povede, kolena budou konečně rovnější (pokud teď tedy nejsou) a bude to "prima"! Energii, vážení! Nevím, jak to je, ale budu se snažit dělat všechno pro to, aby to bylo co nejintenzivněji!
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře