Do obrazu lékařského ...

26. březen 2011 | 12.30 |

Pravda, pravda, pár dní už tu nebyl egocentrický článek na téma lékařské zprávy. Je to tedy obrovské provinění a je třeba ho napravit, protože člověk, kterého dia/prognoza nezajímá v intervalech menších než půl roku, kdy nutně musí jít na kontrolu, přece není "standartní postiženej"   

Pro ty, kteří přece jenom tuhle část blogu pravidelně sledují, pár bodů, jak se má slečna Dipa a mrcha Míga (DMO komplikovaná další krátkodobou, dočasnou diagnózou pro lepší komunikační strategii dostála slibu nebouřit se, takže můžu mluvit ve zdrobnělinách).

Na ortopedii jsme byli naposledy tuším v zimě, přičemž absolutně nebylo a není co řešit, protože pan doc. Mařík byl se svojí prací a prací terapeuta spokojen, a tedy skalpel a jemu podobné kuchařské náčiní řezníka první třídy evropské špičky má na dalších pár let díky Bohu pauzu. Jediné, co připomenul, byla nutná kontrola vlastní (totiž mojí) váhy, načež jsme s tatinem bezelstně zamířili do cukrárny naproti klinice a dali si do nosu čokoládovou bombou. Je to už půl roku nazpět a je možné, že se těch pár dekagramů na mojí ladné chůzi čápa v anestezii nějak podepíše, nicméně čokoládu si neodpírám, stravuju se naprosto neeticky tabulkám ortodietologa a se svými osmačtyřiceti kily jsem víc než pobavená, protože pan doktor, kapacitní vrchol, se bojí zatím celkem zbytečně toho, že by se mi pod váhou nohy stáčely.

Máme totiž s paní MK rehabkou uspokojený pocit, že se nic nezhoršuje a má - li Dipka zrovna dobrou náladu, dokonce se to trochu lepší. Je to tak exponát téměř pro všechno, protože člověk jako já, tedy v šestnácti, jichž dosáhnu příští čtvrtek a završím je marcipánovou dvouhodinovkou matiky a fyziky, prostě většinou na stole nefunguje jako někdo o patnáct let motoricky pozadu. Fakt, že jsem výbavná (otec roztomile říká reaktivní) téměř kdykoli a vždycky nám cvičení funguje a změna po něm je vidět okamžitě, udivuje jak mě, tak paní rehabku. Mě proto, že paní neuroložka měla pravdu, že něco dělat můžeme, a paní rehabku z důvodu intervalů, ve kterých cvičíme. Moc se diví, že cvičíme denně/obden, je z toho nadšená a jásá. Pak přijde po týdnu znovu, a navzdory faktu, že je to týden, který jsem křečovitě prochrchlala a cvičení jsme bojkotovali, poví, že je to hrozně moc zvláštní, ale míň je někdy víc.

Míň je možná někdy víc, ale kdybychom necvičili pravidelně, Míga by o sobě dala velmi brzy zase vědět. Migrénu paní doktorka konstatovala v září v Motole, pročež jsem následujících několik měsíců v euforickém stavu potěšení z toho, že máme doma zásobu Ibalginů na příštích tisíc let, a potom taky proto, že do Motola zase dlouho nemusíme. Váže se k němu jak několikahodinové bloudění (patrně zmatek nepřítele), tak jistá psychocitovazba, a i když tam po chodbách chodí pan docent Kolář, kterého coby Petronila a vojtopacient z hloubi duše zbožňuju a nesmírně si ho vážím, ani jeho andělská osoba mě nenaláká k tomu strávit v Motole rané mládí, když to tak nutně být nemusí.

A tak cvičíme, já průběžně chystám, vyřizuju Egypt a těším se tam, ačkoli injekční formu léčby mám asi tolik ráda jako Američan vojtovku. Míga se čas od času ozve, ale je spíš klidnější, za což Bohu žehnej Pánbůh. Jediné, co by možná donutilo doc. Maříka ukrást Motolu vymakanou technologii a rozřezat mě na kousky, je můj hormonální systém, který se po konzultaci s Dipou rozhodl nezanechávat stopy na těle, ale na psýše. Je však diskutabilní, jestli moji hormonální disproporční disharmonii nemá na svědomí spíš polovina Ostentativního Gymplu, ovšem v tom nepomůže ani pan ortoped.

Takže, nuže, dlouho hurá nikam a moc mě to těší.

Mějte se famfárově!!!
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85485-do-obrazu.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře