Po třech letech ...

21. duben 2011 | 12.31 |
› 

... mi prosím dovolte malé ohlédnutí ;)

Milí rodiče, drazí přátelé, moji kamarádi,

začnu dnes po odmlce trochu nostalgicky. Už je to víc jak tři roky existence blogu, a já bych jen chtěla připomenout, ale hlavně poděkovat, jak těm, kteří to se mnou "táhnou" od samého začátku, tak i dalším, kteří přicházejí.

Když jsem se publicistiky dotkla poprvé, nevěděla jsem, že internet není šuplík. Nikdo mě neupozornil na to, že blog po čase někdo stejně najde a třeba ho bude sledovat pravidelně. Mohla jsem to tušit, ale rozhodně jsem s tím nepočítala. ... A i když prvotním tématem a myšlenkou byla vojtovka zprostředkovaná dítětem, mnou, čas je nejen lékařem, ale i učitelem. - A já po jisté době zjistila, že to, co mně se zdá lehké, obvyklé, sice součástí života být může a většinou je a roli hraje, ale že mi unikla jedna podstatná věc ...začátek.

Začátek je těžký vždycky. Učíme se chodit, mluvit. Učíme se chápat, učíme se milovat i přes chyby. Učíme se ovládat sami sebe. Děti se učí od rodičů, a mnohdy se jim to nelíbí.

Děti začarované se musí učit nespočetněkrát více než jejich zdraví vrstevníci, ale co je důležitější, i ony samy učí jiné - už svým narozením ...

Řadím se mezi ně ... božským řízením mezi takové děti náležím a náležet budu, a z nějakého důvodu jsem tady nečekaně v plné mentální síle ...

Nedávno jsem četla publikaci pana docenta Pavla Koláře, přednosty spinální jednotky v Motole, věnovanou památce profesora Vojty. Pan docent mezi řádky píše, že každé dítě, sebevíc postižené, je disponentem zdravé fyziologie. Domnívám se, že právě z toho důvodu se stále ještě hledá. Hledá se cesta k dětem takovým, jaké jsou. ...

Věřím pevně, že totéž můžeme říci i o struktuře vnímání. ...

Děti, ať už jakékoli, mají schopnost recepce. Jejich mozek skutečnost nefukčnosti nějakým způsobem zpracuje. Některé se dostanou dál, k percepci, k pláči, k smíchu bez vědomí, že něco takového vlastně existuje ... mají schopnost být šťastné, mají důvod k pláči - a neumí to povědět ...

Před pár lety bych otázky postižení přecházela mávnutím ruky a větou "je to dobrý". Dnes vím, že dobré to je proto, že nikdy není tak zle, aby mohlo být ještě hůř, a vedle toho tuším, že k tomu, aby bylo skvěle, je třeba dlouhé cesty ...

Tou cestou jdeme dřív nebo později všichni. Někdo jde sám, jiný se drží za ruku. A někdo je ten, kdo musí podpírat. ...

Ve světě začarovaných dětí jsou rodiče těmi tahouny. Nežijí svůj život, protože jsou tady proto, aby děti provázeli, bojovali s nimi, ale ne za ně. Role tahouna je objektivně těžší, protože ti, na jejichž ramenou se zátěž ocitla, nikdy v životě s ničím jiným nežili. Postižení nebyla chřipka, nepřišla jen tak náhodou, uprostřed života ... a nesebere se a neodejde.

Nikdy v životě jsem nelitovala svého postižení. Brala jsem ho tak, jak bylo, jako svoji součást, protože mě nikdo nic jiného neučil. S postupem času ale nezávisle na sobě vidím, jak velký boj denodenně začarovaný člověk svádí.

Je to boj doživotní, je to běh na dlouhou trať, ale právě proto, aby člověk nežil ze dne na den, právě proto se hledají ta pozitiva. Vím z vlastní zkušenosti, jak těžko se nacházejí, když Vám dítě nebo blízký člověk nemůže říct "(mami), tohle mě bolí a tohle bych chtěl, tohle mi pomáhá".

A tak doufám, že Vám, rodičům začarovaných dětí a jejich známým, ale nejen jim, třeba i takovým lidem samotným, aspoň trochu blog pomáhal, pomáhá, ať už rozesměje, vysvětlí nebo podpoří. Doufám, že se zase uvidíme.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře