Ples. Kulisa: Mozartovy Germánské tance, K 586

8. leden 2014 | 18.44 |

Ano ano, vážení a milí! Zase mi hráblo, opět mi cvaká a zas to ve mně tancuje macabre valse! Letošní rok je evidentně vyhrazen plošným ostudám ...

Ta nejzásadnější se dostaví již druhého května při maturitním slohu z angličtiny. Nebudu - li, jako tomu při mé korespondenci s v Anglii žijícími příbuznými bývá, přirozeně lingvisticky vynalézavá, tedy nepopletu - li si slovesa s podstatnými jmény a nepřihlásím se hrdě k diagnoze kapavky, mohla by to místo monstrózní být ostuda jenom obrovská :-D

Ta paralelně nejzásadnější přijde, až mě nevezmou na ani jednu školu.

Ta třetí se přihlásí v okamžiku, kdy se nedostanu ani na tu, na níž se přijímačky nedělají, a napočtvrté se mne pokrevní příbuzní zřeknou, až skončím za kasou v Tescu. ( A až mě vyhoděj i z toho Tesca, nous nous retrouverons sous les ormes!)

Ale z čeho si ostudu udělat nenechám!, toť můj maturitní ples. (Ano. Právě jsem se přiznala k logice ne nepodobné té, jíž oplývají americké matky, které ve snaze vytvořit fiktivní hierarchii zdravé výživy omastkem nasáklé jídlo nedávají dětem najednou k obědu, ale po porcičkách během celého dne s kelímkem Coly, aby jim dobře vytrávilo. Neboli - náš maturitní ples bude ostuda bez ohledu na dílčí eleganci a absenci společenských faux pas. A já dělám, že to nevím :-D)

Protože a jelikož mi bylo nedávno sděleno, že jsem chodící, navíc ještě také literární ostudou svého rodu, plním zde, na onom osudném místě tento výrok, vědouc, že dnešní blog tentokrát opravdu nemá hlavu, patu ani myšlenku. Nu - pokrevník za mě se stydící je věštec :-D.

Ovšem, vám věrným čtenářům a průvodcům cestičkami zcela jiného života, který ani s otevřenýma očima a pusou nestačím hltat, to sdělit musím.

Vyhrála jsem nad rodinnou tradicí! Nebudu na sobě mít tu dlouhou růžovou záclonovitou věc, v níž moje sestra vypadala jako pohádková princezna, zatímco já, platící za cikánku z Osoudova (který nebezpečně blízko sousedil s rodnou vsí jednoho z mých prarodičů, tak proto :-D), spíš jako nevydařený pokus o top Festivalu živých bonboniér.

Naopak v otázce bot jsem bez možnosti odvolání prohrála. Budou mít podpatek. Když mi je pro onen slavnostní večer zvolená gardedáma nakreslila se slovy "podpatek jen nízký", představila jsem si čínský ledoborec na cestě za výpravou uvízlou u Antarktidy. Ten se tam sice možná nedostal, zatímco můj strach z podpatků jakékoli výšky by ty ledy prolomil zcela jistě :-D. Nemluvě o tom, že jediné boty, které jsem v zájmu zachování duševního i fyzického ochotná nosit, se ze všeho nejvíc blíží těm okovaným vojenským. ...

... což je ovšem prachsprostá lež. Pravdou je, že se po nějakém čase na podpatcích chodit naučím, jenže se mi šíleně nechce. Že mě chůze v normálních přízemních botách ze začátku, než jsem si zvykla na ni myslet, enormně vyčerpávala a otravovala, není nic proti tomu, co zkusím měsíc a možná víc předtím, než se odvážím vkročit do společnosti na těch podpatkových. Taková akce totiž vyžaduje několikahodinovou denní přípravu - obyčejný trénink. Jestli mi už teď kus mozku chybí, nechci vědět, co z něj zbude za měsíc, neřku-li po maturitě :-D.

Jdu proto tančit s imaginárním Angličanem. Ti jsou na tom totiž ještě hůř než Češi, a proto jim jakýkoli tanec přijde tak složitý, že i má produkce má šanci být hodnocena jako neopakovatelná. Zdali i nepsaný nárok, to se už brzo uvidí. Kašlete na olympiádu v Sochi, točte můj nástup! :-D
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře