Děkuju Ti (mámě)

25. červenec 2011 | 13.11 |

Vážená paní Statečná F.,

doufám, že se můj dopis v nebeské poště neztratí, koneckonců Statečných máme hodně. Píšu Vám, protože mi na Vaše narozeniny před několika týdny déšť našeptal, že jste neodešla. Nebloudím ale, a hledám Vás někde Tam. Setkaly jsme se poprvé jednoho posledního březnového poledne.

Díky Vám jsem se mohla narodit. Mohly jsme sice ještě dva měsíce počkat, ale co už - červen byl koneckonců přelomový až později.

Dávala jste na mě pozor. A když jste si byla jistá, že to tady všichni zvládneme, odešla jste. Zmizela, a já si pamatuju z těch tří let jen Vaše vlasy. Dlouho jsem to nevnímala, a když jsem to vnímat začala, dlouho jsem to neuměla pochopit...

Ahoj mami. Víš, bylo mi jedno, že mám dětskou mozkovou obrnu. Jedno aspoň do té míry, že jsem to nikomu nevyčítala (komu taky, vždyť mi život zachránili, ne zničili). Tiše jsem záviděla, když si do šaten pro spolužáky chodily maminky. Nebrečela jsem potom, ale začala jsem se bát. Strašně moc jsem se bála, že to nikdy nebude opravdové, že se budu klátit dopředu jako třtina. A to jsem nechtěla.

Z davu to nevystupuje. Myslím si, že by nebylo normální v pěti letech nadávat na život, jako by neměl smysl ;). U mě ten zlom přišel úderem patnácti. Do té doby jsem se nijak zvláštně o sebe nestarala. Cvičili jsme, ale nepřeháněli jsme to. Byla jsem naladěná na program "udržujem, vždyť je to dobrý".

A potom jsem se strašně moc zbláznila do jednoho mladého, kvetoucího tvora planety (řeknu Ti, tos tu chyběla hodně, snad nejvíc, ale jsme holky šikovný a zvládly jsme to spolu přes hlavu..) a došlo mi, že to dobrý není. Najednou všechna ta zdržovaná, podvědomá negace, kterou jsem automaticky zatloukala přehnaným optimismem a glorifikací všeho kolem, se vyvalila ven a vybuchla. Chodila jsem, já vím, retardovaná jsem byla jenom motoricky (cogito, ergo sum). Každý neseme svůj úděl lépe čo hůře - já ho ale nechtěla už nést vůbec.

Nenáviděla jsem se. Cíleně jsem se přetahovala, nechala si ujíždět prosluněný dny svých možných "nice fifteen" a rvala se s představou, že bych měla do konce života chodit křivě a jednou třeba vůbec. Navíc, dears ladies, klátící se postavička, s kterou si nespojené mozkové hemisféry dělaly, co chtěly, není pretty, prostě není, pokud zájem začíná u vzhledu. A tak všechno špatný k něčemu bylo.

Ten rok jsem Vám to zazlívala snad nejvíc, že tu nejste, že už jsem vlastně dospělá, a proto se o sebe mám začít zajímat sama, ale ještě malá, a proto Vás potřebuju. Rozčilená, rozlítostněná a rozohněná na nejvyšší míru jsem 18.8. 2010 vyplnila pár kolonek s rozhodnutím, že když neklapne tohle, musím začít znovu, hodně drsně - a smířit se s tím, že s mojí dětskou mozkovou obrnou trvale nehne ani Vojta.

O paní doktorce Augustínové jsem už pár let věděla, ale nezaujala mě natolik, abych okamžitě do Hurghady jela. Vojtovka fungovala (rozuměj nebylo mi blbě a měla jsem všechno ráda), tak proč se hnát za něčím dalším?.

..

...... Když mi pak došlo, že cvičení Vojty pětkrát denně je zejména časově a fyzicky nemyslitelné, a i kdyby to účinek mělo, zázrakem by byl v mém věku trvalý, a v záplavě slz a hysterie (se vším všudy jako ostatní "náctky"!) jsem sama sobě velmi neomaleně předhodila, že už se holt nikam nepohnu (pokud ano, leda dozadu, až přestaneme cvičit), byla dr. Eva mojí předposlední zastávkou na trase (DMO - Užměnezajímá).

O necelých 10 měsíců později jsme do Hurghady skutečně odletěli, a Vaši apoštolové nesli už svíčku k zažehnutí - vzplane, nebo shoří?

Ani ne 24 hodin po příjezdu mě dr. Eva přesvědčila, že ví, co se mnou. Byl to vlastně první člověk, který, vědom si faktu trochu zamotané dětské mozkové obrny, mi naprosto spontánně, sebejistě a s jiskrou hned při první návštěvě ambulance řekl: "Neboj se, to spravíme."

Jenom Prozřetelnost, mami, ví, kdy se do Egypta dostaneme znovu, ale my s paní doktorkou už dneska víme, že nikdy, nikdy není pozdě zvednout hlavu a bojovat, a taky, že nic není nemožné.

Víte, paní Statečná, kdo by to byl řekl ...

... že na světě přece existuje někdo, kdo není ani šarlatán, ani kouzelník, ale inteligentní člověk, dokonce mluví naším jazykem, je stejný jako my, staví svoje hledání na základních neurolologických a imunologických poznatcích, které se drží při zemi, ať si média vymyslí, co chtějí .. ... a dokáže léčit prý nevratné poruchy centrálního nervového systému, mezi něž se dětská mozková obrna jistě řadí ...

... kdo by to byl řekl, že se mi během čtrnácti dnů otočí každý den o 180 stupňů k lepšímu ...a natrvalo ...

Řekl by to ten, kdo paní doktorku na vlastní oči viděl. My ji, mami, už viděly. Tak to teď spolu všem povíme, jak moc pomáhá!

Ona totiž věta "Neboj se, to spravíme." neznamenala "Trochu tě zlepším". Znamenala, že se po opakované léčbě moje obrna chtě nechtě sebere a odejde.

Kdybych tohle věděla, slyšela a byla mámou postiženého dítěte, rozhodně bych do toho šla. Okamžitě. Děkuju Ti, mami, že Tys to věděla dopředu. Všechno se přece řídí shora, a tahalas za provázky.

Je to něco přes měsíc, co se kola letadla dotkla přistávací hurghadské plošiny ...

hutgh

...dneska vím, že mám na to nevyčuhovat tragédií, ale pomoci jiným a být sama se sebou spokojená. To je něco, co mi prognozy nesmírně znemožňovaly. Baví mě na sobě pracovat, mám z toho radost, jako i z každého nového pokroku fyzické stránky. A jsem moc ráda, když slyším, že maminky, které čtou můj blog, se rozhodly vyplnit formulář k paní doktorce - to je zlom rozhodnutí, kdy už má člověk jasno - chci tam jet.

Jsem šťastná, mami, že se moje psaní v poště neztratilo, že mě celou dobu strážíš a vedeš. Děkuju Ti.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře