Desatero na cestě k rozumu

3. červen 2014 | 11.33 |

On recept, jak se nezbláznit, není instantní. Musíme ho najít my, v sobě.

Neplatí to jen u křivonohosti , nejednou přelezou i běžnosti přes hlavu těm z nás, kteří žádný fyzický problém nemají. Ale když už se to stane, je dobré a v trošku jiném těle žádoucí si uvědomit, že to není nutný stav. Že není nutné (i kdyby si člověk tisíckrát myslel, že na to má právo) setrvávat ve stresu. Já jsem si dlouhou dobu myslela, že když necítím smutek nebo alespoň vyčerpání, jsem divná. Objektivně vzato, jsou mezi námi jedinci, které by vyčerpala už jen představa dne v těle, jaké máme my. Ale když už nám bylo naděleno v něm žít a máme možnost s ním pracovat (a ta možnost je tu vždycky !!! ), je potřeba vědět, kde jsou meze.

1. Hranice myšlenek, které stavu věnujeme. Nohy mě bolí, přemýšlím, co s nimi. Rehabka mi dnes řekla, že by se dalo ... neurolog dnes koukal nějak zvláštně, myslí na rizotomii? Ortopedovi se nelíbily boty na nízkém podpatku, mám začít v létě do divadla nosit zimní Scheiny a derotačními tahy? - tak přesně tohle je ten typ myšlenek, který pravidelností dnů a počtem hodin na čtyřiadvacetihodinovou dávku neomylně vede k ... duševnímu hygienikovi. Takhle ne !!!

2. Nechte mluvit sebe samého.Jakoukoli nemoc mám, není tu, aby byla mou podstatou. Tou byla, je a vždycky bude duše a záleží jenom na mně, jestli nechám diagnozu, aby mi nepopsaný papír mé psychiky zapatlala otravnými kaňkami myšlenek, které stejně nikam nevedou. Nebo vedou, už víme kam. Klárka má ráda písničky. Pavlíka zase baví jezdit na tříkolce. Z Amálky bude zpěvačka! A tím chci navázat na další žádoucí bod, potřebný k tomu, aby člověk zůstal - a zejména sám pro sebe, protože od toho musí začít - člověkem. Ne postiženým tělem s myslícím mozkem. Za co, proboha, takový život stojí ???

3. Najděte si čas na zábavu. Dělejte to, co vás baví, co vás naplňuje. Na diskuzním webu Postižené děti psala kdysi maminka dcerky s těžkou DMO, že se postupem času naučila mít čas nejen na dceru, ale i na sebe, a nakonec - i do těch aktivit zapojit Paulínku. Když jim počasí přeje, se sportovním kočárkem jezdí Eva na bruslích třešňovou alejí. Radost mají obě.

4. Pokud o sobě přemýšlíte, čiňte tak hlavně v rámci toho veselého.Co o sobě řeknete jako první, když se máte někomu představit? Přátelská rada: "Tancuju, i když mám jednu nohu kratší!" nebo "Tohle je můj Honzík a hraje bocciu, na to je takovej speciální vozík.." - co je komu do toho? Prostě tancuju, prostě hraje bocciu. Jsou mezi námi zdraví jedinci se zeleným čírem, někdejší rodinný přítel naší sousedky už je sedm let žena - bude snad vnoučatům vysvětlovat, že je vlastně děda? Ani na zelené vlasy není legitka, a prostě to tak je.

Před pár týdny jsem potkala svého někdejšího pana učitele klavíru. Je nevidomý. Choval se tak přirozeně, že jsem si jeho nevýhodu prostě neuvědomila. Neřekl za celá ta léta NIKDY "Mohla by ses podívat, co je tam napsáno? Já tam nevidím a Braillem to není." Požádal mě prostě, abych to přečetla.

Zapomněla bych - vysvětlujete prodavačce, že tu kukuřici budete grilovat s tetičkou z Austrálie?
Zas bych zapomněla - Nikomu do toho NIC není !!! A když už se tímhle způsobem prezentuju, zdá se - třeba jen zdá, ale přece - naprosto logické, že očekávám lítost. Nebo účast. Můžete mi vysvětit, proč by to někdo chtěl dělat ???
A proč by to měl dělat?

5. Prakticky vzato - samozřejmě je volba každého z nás, jestli přestaneme definitivně cvičit, protože v Americe vojtovku zakázali a bydlí tam Paul Cardall, kterého chceme z lásky a obdivu pronásledovat. Něco z mého života - miluju judaistiku. Čtu veškerou tématickou literaturu, která se mi dostane do ruky. Chodím na přednášky, na exkurze. Sleduju Wintonův příběh, píšu do kulturní rubriky. Učím se hebrejštinu. Mám ráda hudbu, ne ledajakou. Hlavně vážná je pro mě nutnou psychohygienou - Slovanské, Germánské a Uherské tance, symfonie. Brahms, Dvořák, Smetana, Mozart, Paganini,Liszt ... když kolikrát studuju historické pozadí věci, dojde mi, že se mám vlastně fajn. ... Ráda tancuju, poznávám nová místa ... těžko se loučím s oktávou, milovala jsem dějepis a užívala si i školu. Ráda píšu, překládám, nechávám si posílat časopis o genetice, prostě ... dělám to, co mě těší, tomu dávám prostor ve svojí hlavě, na to najdu čas, na tom stavím.

6. Že něco nejde, nemusí znamenat, že nejde nic. Chtěla jsem být gymnastkou, ale mám zkrácený šlachy. Ráda hraju na piano, ale konzervatoř to nebude, nemůžu hrát dlouho. Nejde mi matika, nevezmou mě na Oxford na archeologii !!! .... Hrozně dlouho jsem nešťastně (ale navenek bych to nepřiznala) záviděla sportovcům ... běhají, plavou, tancujou .. a já nemůžu, protože i když bych to zvládla, vydržím jen chvíli. Chtěla jsem dělat něco naplno. A pak ségra, když mi bylo asi 13, objevila Horolezecký oddíl Matahari, do kterého jsme asi dva roky docházely. Lezla jsem nejen po umělých stěnách, ale vylezla jsem i na skálu. Tisá, Turnov ... a pořadu Klíč jsem to v těch třinácti řekla jasně: "Je to fuška, ale vidím, že na něco jsem, že něco zvládnu, a proto mě to baví."

Vždycky mi šly spíš jazyky než vědecké předměty - od čtrnácti se všechny moje vedlejší aktivity ubíraly spíš tím směrem ... mluvím i píšu dost dobře anglicky (a v tom není chvála, to je prostě fakt, který zmiňuju jen proto, abych na něj navázala) - překládám genetiku, dokonce i do toho Oxfordu mě vzali, vzali mě na všechny tři obory (a dvě školy), na které jsem se letos hlásila. A jedničkář jsem nebyla ...

Vždycky je tu cesta. Ale je třeba mít sílu a nelitovat se, věřit si. Lítost je tou nejsilnější clonou, která nám může vyvstat před očima.

7. Pečujte o sebe! Vím, že se říká, že to není pro okolí důležité, ale když pak vidím, jak Any zazáří, jakmile ji maminka navlékne princeznovské šatičky, když mě denně pro můj momentální "ohoz" a nalíčení zastavují profesorky, ale třeba i kolemjdoucí (  Vlastní zkušenost: "Slečno, nechcete někam hodit? Já myslela, abyste nebyla na to rande udýchaná ..." ;)) ... když čtu, jakou radost má Klárka ze své rtěnky, když vidím fotku, kde si slabými prstíčky lakuje nehty, když vidím, jak moc ten vzhled udělá ...neříkám, že je to nutnost, ale věřte mi, že se člověk cítí pak mnohem líp ...

"Jak jste se seznámili?"
"Nešlo ji neoslovit, tolik jí to slušelo ..."
- nevypadá to líp než "Plakala pod třešní, že ji nikdo nebude kvůli dvěma nosům chtít, ale já jsem zjistil, že je chytrá a milá!" ??? ... buďte chlap, buďte ženská, buď holka, buď kluk ... na idnes.cz jsem kdysi četla článek zmiňující maminku, která svou dcerku po epileptickém záchvatu vždycky načesala, převlékla do šatiček pro princeznu a jela s ní na procházku .. "... to mám krásnou holčičku ...!" Bude vám líp, věřte mi to.

8. Choďte mezi lidi. Být doma neprospěje rozhodně dlouhodobě nikomu, koukat na svět za obrazovkou taky není nic moc. Když jsem byla v období vleklý, velmi hnusný deprese a do školy se mi nechtělo jít, bylo mi sice ráno zle, ale po pár hodinách jsem přišla na to, že se mi s každou hodinou mezi lidma šíleně ulevuje. Nechtějte to vysvětlovat a zdůvodňovat, nejsem Darwin ani Lorenz ... edit pro křivonohé: CHOĎTE MEZI NORMÁLNÍ LIDI. Nic proti těm handicapovaným, jsem jednou z nich už navždycky, jakkoli dobrá budu. Ale právě oni sami mají tendenci se shlukovat (jako kachny, co? Jednu mi vražte, jsem upřímná, já můžu), řešit svoje problémy spolu, ANO, ale s mírou ... kolektiv handicapovaných by se nikdy neměl stát jedinou vaší společností a rozhodně byste neměli jako primární sociální skupinu volit tu, která je vám ve vaší bolesti nejbližší. Jak už jsme si totiž řekli, nejste člověkem svou nemocí ...

9. Nebuď sakra línej. Že jsem handicapovaný, neznamená, že po sobě nezasunu židli. Že se mi špatně drží nůž i vidlička, to už je sice důvod vzít si kuchaře, abych se nemusela u plotny ztrapnit, ale znovu - jsem ženská, jsem chlap ... tak mám plné právo do té role vstoupit, jakkoli na tom jsem ... znám jednu výbornou kuchařku, sama si ani neodežene mouchu. Její přítel vždycky volá: "Zuzka! Ako dľho sa majú variť  tie vajcia?" ... A jen se tetelím, když vozíčář Marek pokaždé s klením "Ježišmarjááá, ženská!" jde opravit, co jeho milá zase rozbila. Proč by Diana měla být vedle holky taky řemeslník, opravář jen proto, že je ten její sedící?

10. Nečti takovýhle blogy. Je dobré si připomenout, pomáhá vědět, že je mnoho lidí na světě, kteří cítí se mnou, nebo alespoň jako já. Ale na takovém vědomí lidský život nestojí, alespoň by neměl. Kolem nás je tolik věcí, které můžeme zkoumat, tolik vědomostí, které jsme ještě nenasáli, a tolik radosti, která čeká jen na to, až se sebereme a začneme ji sdílet ...

Už jsem se taky jednou pěkně zežmolila. (Já (po maturitě, vítězoslavně): "Jsem M..." Děda: "MAZAVKA!") Vymetám, a vymetala jsem vždycky, vytoužené koncerty jeden za druhým. Není den, abych si nepustila ukrajinskou dumku, příští rok nutně musím na Pražské jaro, téměř každý měsíc jsem v knihovně nebo na Židovské obci, v létě vítám, když mě D. vytáhne na kopec, užívám si dlouhé cesty, miluju pach letiště, učím se, cvičím, ale mám na sebe, i na své zdravé přátele, prostě čas. Chodíme s R. do kina, leckdy na pěkný braky, s M. na víno, se Z. za kulturou, s F. vedeme rozpravy dlouho do noci, s Ma. se tlemíme normálním věcem, s H. si povídáme o historii a judaistice, s B. myslíme na studenta, který se potýká s matematikou podobně jako kdysi já - Jak mu pomoci? .. Se S. prozkoumáváme zákoutí angličtiny, s J. horujeme pro literaturu, vyměnujeme si hudební tipy. Š.,P.,T. a V. mě učí tancovat, překřtili mě na Mařenu ... díky jim všem jsem to prostě já, byla jsem vždycky a to mě blaží, že mi proto v tuhém těle nic neuniklo, protože jsem měla je ... děkuju !!! ;)

Končím, volá Š., nejspíš se včera zase opil a bojí se své matky. Nevím, jestli mu pomůžu. Posledně se na mě mezi druhým a třetím pivem účastně podíval a pravil, že už ví, jak zasraně blbě se mi s nohama do X chodilo. Prý to zkusil a hodil úplně stejnou držku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře