Desatero na cestě k rodičům

3. červen 2014 | 16.09 |

Jsem potomek - veterán. Už skoro dvacet let. Táta byl můj nejlepší kamarád, můj psycholog, můj učitel. Dneska, když jsem přece jen samostatná bytost, formovaná nejen rodinou a blízkým okolím, když mám za sebou XYZW výbuchů, hádek, uražeností, jsou sice věci, které se mě hodně dotkly, ale ty jsou tak vyvážené tím dobrým, co do mě hlavně táta vtloukl, že je tu nebudu vůbec rozebírat.

Můj manuál na rodiče aneb  puberťákům, kteří si myslí, že skrz diagnozu spolkli moudrost ... a že to  všechno cítí jenom oni - co rozhodně nedělat nebo zkusit - pamatuj, že i když je ti blbě, rodič k tomu přišel jako slepý k houslím spolu s tebou ...

1. Ten průšvih si rodiče uvědomovali mnohem dřív než ty. Což neznamená, že mají patent na to, co tě bolí, jak se cítíš. Ten nikdy mít nebudou. Ale chraň tě pánbu Křivonohon, když budeš mít na jazyku "Ale ty VŮBEC NETUŠÍŠ, jaký to je!" Tuší to moc dobře, protože i jim bylo stejně blbě. A to, co vidí jako problém oni, ty často tak nevnímáš. Bolí je za tebe, co by nemuselo. Pozor na jazyk!

2. Čím je nám rodič vlastně povinen? Jasně, z principu musí dítě živit, šatit, a vedle těch, co fakt nemůžou, jsou idioti, kteří to z vlastního rozhodnutí dělat odmítnou, i když by mohli. Ale přijde doba, kdy toho ve dvanácti bude mít táta nebo máma nebo oba plný brejle, zatímco ty se právě rozkoukáš a řekneš si: "Sakra, já chci toho vojtu cvičit, ono to má smysl." Ublíženej hysterák, že rodič už takovej elán nemá, je napřeshubu. Samozřejmě že reakce "Terezko, to mám radost, že ti to došlo, jdem cvičit!" je nejlepší. Ale po x letech se není čemu divit, když už se prostě .... nechce. Moje rehabka to kdysi trefně charakterizovala slovy: "Je to pro tátu dlouhý."  Ne, nevybral sis svoje postižení, ale to neznamená, že máš právo zametat s mámou nebo tátou svou psychikou, jak se jí právě chce.

3. Mluv, mluv, hlavně prosímtě mluv. S tátou jsme vždycky seděli u stolu, vzal mě třeba na dobrou večeři nebo jsme jeli na dlouhou cestu, na výlet, k doktorům. A během toho jsme si povídali. Nikdy jsem mu nijak nebrečela na rameni, že jsem chudinka křivá, protože jsem měla dojem, že je zbytečný mu to připomínat ... hlavně jsem vůbec nikdy nebrečela, že jsem chudinka křivonohá, protože to mě naučil. Vzít to tak. Ale řešili jsme spoustu dalších věcí - školu, kolektiv, který mě nebral, to, že já jsem nerozuměla spolužákům ... vyrůstala jsem mezi dospělými, to byl mnohem větší problém než sama nemoc. Nijak jsme to nepitvali, ale vysvětloval, vysvětloval, vysvětloval. (Memento pro rodiče: Vysvětlujte, vysvětlujte, vysvětlujte - třeba tisíckrát ... mozek je hrozná bedna, ale ono nám to jednou všechno dojde.) Není dobrý to dusit, i kdybys třeba přemýšlel, proč ti ta noha nejde narovnat. Ptej se, proboha tě prosím, Honzíku, ptej se.

4. Drž hubu, než si to rozmyslíš.

Jsi puberťák. To není nic špatnýho, to je prostě fakt. Chápu víc než kdo jinej, že TVOJE problémy JSOU, že je cítíš jako jedinečný, ba dokonce si myslíš, že jedinečný jsou, a to je naprosto v pořádku. Ale to neomlouvá, co vypustíš z pusy. Když se z nějakýho důvodu šprajcnul :) a odmítal jet po třech měsících znovu do Egypta (nakonec jsem to ukecala a jela bez něj), strašně jsem se na tátu naštvala. Jakto, že SAKRA nechce jet se mnou? Vždyť to POMÁHÁ, je to DOBRÝ, LEPŠÍ, tak PROČ se tak šklebil, když to není můj rozmar, když je to nemoc, se kterou chci zatočit, kterou jsem si nevybrala ??? - Tyhle myšlenky jsou naprosto v pořádku, jsou oprávněný a není na nich nic špatnýho. ... Já jsem na tátu v hysterii křičela, ať si konečně uvědomí, že jsem postižená. Že až to udělá, pochopí, že s tím chci něco dělat. - Dneska bych si za to dala přes hubu hned. Byla to pravda, ale s odstupem času už tuším, jak mu (to) tenkrát bylo. Jak ho ta věta musela vytočit - znovu a znovu, postižení není prostředkem psychický manipulace. Ta navíc není nutná, protože pokud s tebou rodič odmalička cvičil, tak dobře ví, že je to blbý. Bude to vědět vždycky.

5. PAMATUJ. Protože jsme si nemoc nevybrali jako drahej iPAD v elektronice, tak si rozhodně nemyslim, že máme před někým padat na kolena. Rodič je navíc prostě rodič - děkujete snad mámě každej den s padesáti růžema, že vás miluje? .. Tak ne, takhle to nemyslím. Měla jsem asi v šestnácti období, kdy jsem strašně chtěla z domu. Náš táta, dost charisma a ego, to prostě se mnou neuměl (stejně jako já s ním), nemáme mámu, tak to bylo často hodně hořký. Mluvit tak, jako kdysi, o čemkoli (nemyslím upřímně - to mluvíme vždycky a že jsme ego oba, často dost do krve), s ním vlastně nemůžu ještě dneska. Nebo možná UŽ ... ?? Nevím. Ale když mám zrovna pocit, že bych ho ale fakt mohla titulovat názvem příslušníka domácího skotu, připomenu si, že to byl on, kdo se mnou ve dvanácti začal cvičit, kdo se mnou jel do Egypta napoprvé, přestože tomu moc nevěřil, a že by to dělat nemusel. Hlavní slovo má dlouho z principu věci rodič. Kór když se jedná o křivonohost. Přesto tam jel. Na to nezapomínám ... a připomenu si to vždycky, když bych mu nejradši všechno vyčetla. Jsou věci, který MÁM právo mu vyčíst, ale to, co pro mě (ne) udělal, tam rozhodně nepatří a nikdy nebude. Pro nikoho, s kým rodič cvičí tak, jak se mnou ještě nedávno táta, to tam nikdy patřit nebude. NEZAPOMEŇ!Třeba není světec. Ale jestli je to on, kdo tě odmala tahal z bahna, tak si to koukej pamatovat.

6. Nepokoušej se využívat pomoci, které se ti může dostat. Jakkoli jsi dobrý herec, pro tátu a mámu jsi po těch letech průhlednej jako sklo. Ne snad že by věděli, kdy tě co bolí (tati, ty křeče mě v noci bolely dost .. a ty říkáš, že to není pravda ... to je jedna z mála věcí, který mě bolej ... žes mi to nevěřil ... my si přece říkáme všechno!), ale když si necháš vedle zadku, na kterej opravdu nedosáhneš, utírat taky ubrus, kterej zvládneš, je to tvoje volba. Víš co? Jednou tu rodiče nebudou, aby ti podstrojovali, dělali, co ti na očích vidí. Ne že by nechtěli. Lidi prostě umíraj nebo stárnou ... a pak už nemůžou. To, co děláš, abys mohl !!!, děláš pro sebe. Tak na to pamatuj taky a snaž se naučit co nejvíc věcí, abys je dokázal dělat sám. Dneska ti to triko oblíkla máma, protože tě tahne ruka. Ale co zítra? Táhnout tě bude stejně a máma bude sto kilometrů daleko - zůstaneš nahatej? Že mám pravdu, že bys ho oblík, kdybys měl slíbenej vytouženej let na Měsíc?

7. Říkej, co cítíš.Sice moc léčbě nevěřil, ale když jsem pak tátovi ukázala dřep, který jsem do svých šestnácti nedokázala udělat, aniž bych si rozrazila kebuli, měl z toho strašnou radost. Myslím, že ještě teď cítím žebra z toho nadšenýho objetí. Střípky sdílený radosti jsou tím, co vám to pomůže společně zvládat. Nemysli si, že po těch letech si vaši zvyknou natolik, že žádnou vzpruhu nepotřebujou. Budou šťastný stejně jako ty. Nenechávej si ty veselý věci pro sebe! U těch špatnejch, který sám neuneseš, to taky přece neděláš. A nemysli si sakra, že rodiče obtěžuješ. I kdyby se tvoje pravá noha posunula o milimetr tam, kde má bejt, budou za to rádi. Víš, kolik let cvičili, aby tam ten milimetr navždycky zůstal?

8. Nestrkej tu křivost pořád někomu pod nos. Ani rodičům ne. Celý roky jsem se snažila do táty natlouct, jak jsem ráda za tohle, za tamto, jak mi blog pomáhá, jak jsem ráda za Egypt ... a on to prostě z nějakýho důvodu nechtěl poslouchat. Dneska už trochu chápu, už mu to neříkám. Zároveň nevyčítám, a jak jsem prozřela, není mi to líto. On je za mě rád v jinejch věcech. Když prolezu biolu, dostanu se na školu, když se mi líbilo ve Skotsku. Za normální věci. V sobě určitě rád i za Egypt, to vim. Možná mu nevoní, že píšu na blog, ale nikdy mi ho nezakázal. Je to moje cesta, jak si v hlavě srovnat myšlenky, který on do tý svojí nechce pouštět. Naučila jsem se akceptovat to, že to každý bereme jinak. Proč bych ho měla přetvářet k obrazu svému?

9. Až nad tímhle seznamem budeš kroutit hlavou a nadávat, že jsem kráva, která nic nepochopila a kecá o něčem, o čem nemá ani páru, protože nebyla na vozíku, protože nemá epi ... pamatuj, že já jsem jedna z nich, z těch, do kterejch se počítáš, když je ti ouvej. Vždycky budu. I já jsem na tom byla mizerně, kolikrát mi bylo v narkóze blbě a nohy po operaci bolely tak, že křičet mi bylo málo. A bolely i jindy. Taky se mi nechtělo cvičit, taky jsem  na to nadávala a taky jsem si radši kolikrát dala pomoct. Dělala jsem všechno, co píšu, abys nedělal. Bylo mi to k ničemu, protože táta byl metr. I kdyby nebyl, ve svym věku bych zjistila, že mi to stejně k ničemu nepomohlo. Naopak.

10. Pokud to nejsou šmejdi a s láskou se o tebe starají, máš jedinečnou príležitost  ukázat jim, že se z křivosti neposereš. Můžu referovat, že taková rodičovská pýcha  pak obrovsky hřeje. Když totiž děláš pravej opak, může to taky trochu působit, jako že jsou táta s mámou lůzy, který to s tebou nikam nedotáhli. Zatraceně na to bacha, až budeš mít pocit, že jim nejseš nic dlužnej a máš právo na to, aby ti do konce života bylo blbě.

Sakra, žene se na mě tlupa náctiletejch vozíčkářů a zástup s berlema! To jsem asi podělala ...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Desatero na cestě k rodičům dája 03. 06. 2014 - 20:24
RE(2x): Desatero na cestě k rodičům peti95 03. 06. 2014 - 20:30
RE: Desatero na cestě k rodičům majka 03. 06. 2014 - 21:05
RE(2x): Desatero na cestě k rodičům peti95 03. 06. 2014 - 21:19