Jako hysterická příslušnice domácího skotu

9. prosinec 2013 | 18.50 |

Slzim, brečim, řvu a všem je to jedno. Tak ne, takhle jsem to napsat nechtěla. Jedno to nikomu neni, rodič s vrozenou citlivostí ruskýho kolchozu učinil včera několik manévrů, aby ze mě vytáhl, co mi poslední dobou je. Pravila jsem, že nic, otec děl (pro odlehčení situace) dikcí puberťačky aspirující na lehkou děvu "tak jako co je ti jako", pohladil mě po hlavě a odešel. Dobře ví, že řeknu málo, pokud vůbec něco.

Maturitní ročník mě dohání k šílenství svou definitivou, ke ztuhlosti počtem hodin, k patosu symbolickými událostmi, k zoufalství visícím otazníkem. Za celým řetězcem myšlenek stojí pocit, že jsem nic nedokázala a nikam to nedotáhla, protože se všechno týkalo zatím pouze mě. Pak skutečnost, že na otázku "nevíš o tomhle, co má tuhle nemoc" odpovídám "nemám absolutní tušení". Není to tak jednoduchý, jak se možná zdá, totiž ne bych si chtěla vytvořit v hlavě databázi všech nemocnejch lidí na světě s podrobnejma anamnézama a nepovedlo se mi to. (To, že jsem takovej magor, že by se mi to možná povedlo, nechme stranou.) Ztratila jsem přehled o něčem, co dřív bylo součástí mýho života. Kdybyste se mě zeptali v patnácti, kam jít s tímhle, kde je tenhle, kdo by mohl vědět tohle, tak vám to na devadesát procent řeknu. Nestejská se mi po stigmatu závislosti na internetu, hrozně se ale pořád bičuju, že tohle je špatně. Že bych měla ty věci vědět a měla bych umět lidem pomoct.

A já jsem místo toho po týdnu, kdy se odhodlám a seberu, že ty nemoci studovat budu, tak psychicky mimo a v takovym odporu, že to dělat nechci, že mi trvá dalších několik, než jsem vůbec schopná při slově poddružném slovu "nemoc" udržet nohy na zemi a pusu zavřenou a nevyskočím do stropu s výkřikem "Dejte mi všichni s nemocema pokoj!" Nezavírám před skuteností oči, ale mluvit o minulosti je pro mě bolestný a to nikdy nebylo. Že by mi až teď došlo, že to nebyla taková švanda, jak se mi vždycky zdálo? Nevim. Vim jen, že si připadám unaveně, vyčerpaně, nicotně a nevím, kdo jsem a co jsem a co jsem dokázala, protože pořád víc pochybuju o tom, že to byla moje zásluha. A teď se přidal pocit viny, že už asi nejsem tou centrálou, kterou jsem bývala. Že když mi napíše holka z internetu, která si chce povídat o svym zdravotnim stavu, trvá mi třeba měsíc, než jí odpovim, protože na to prostě z různejch nemám sílu a nechci psát bláboly o tom, že křivý nohy jsou dar od Boha, nebo že slzy bolesti ze spazmů jsou vlastně vděčný slzy. Tohle už mám za sebou. Obrnu nepozlatíš.

Nepozlatíš. Držte se všichni, mějte se krásně, milujte se a děkuju vám, těm, kteří nezapomínáte projít kolem a pomáháte slovem, napsaným, vyřčeným.. nebo objetím (D. a E.), které to řekne za vás .... děkuju.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře