Řekla bych Ti .../ Julie Keon

16. červen 2014 | 16.39 |

Přestože jsem měla plné ruce práce s dcerou, kterou jsem se pokoušela uklidnit po obzvláště náročném a bolestivém vyšetření u zubaře, cítila jsem, že nás někdo pozoruje. Zvedla jsem hlavu a viděla Tě, jak nás pozoruješ přes celou čekárnu. Nevěnovala jsem tomu velkou pozornost, dávno mně přestaly vadit zvědavé pohledy lidí - zvykla jsem si na ně. Dcera se narodila před sedmi a půl lety a po náhlém nedostatku kyslíku při porodu navždy změnila směr našich životů. Je možné, že se naše životy začaly vyvíjet přesně tak, jak nám bylo souzeno – určitě se ale nevyvíjely tak, jak jsme si je představovali a plánovali.

Snažila jsem se dcerku utišit. Mluvila jsem na ni, políbila a objala ji. Chtěla jsem jí dopřát chvilku klidu před dalším traumatizujícím zážitkem dne - cestou domů. To, že trpí dětskou mozkovou obrnou, ji moc netrápí, ale onemocnění, jímž trpí, může autosedačku proměnit v mučící nástroj. Jinými slovy - obyčejná cesta domů je další zážitek, který je hoden zapomnění.

Vstala jsem, abych posbírala naše věci, dceru jsem nesla v náručí. V tu chvíli jsem si všimla, že držíš miminko. Bylo těžké určit přesný věk Tvé holčičky, ale s jistotou jsem poznala, že jsi jedna z nás.

Odhadla jsem, že je to nedávno, kdy se Tvůj život dramaticky změnil a Ty nyní sedíš v Dětské nemocnici a přemýšlíš: 
"Jak jsme se sem dostali?" Měla jsem si hned všimnout Tvého vyděšeného výrazu v očích, protože jsem ho také kdysi měla. Předpokládám, že muž, který seděl vedle Tebe a vypadal stejně unaveně a vyděšeně, byl Tvůj manžel.

Šla jsem ke dveřím a ve chvíli, kdy jsme se míjely, naše oči se střetly a já se na Tebe pousmála. Ty ses usmála také a já jsem věděla, že víš, že Ti plně rozumím.


Kdybych mohla, tak bych Ti řekla že to zvládneš - i když
bys tomu pravděpodobně v tu chvíli stejně nevěřila. Řekla
bych Ti, že Tě možná překvapí, kolik síly a houževnatosti
v sobě najdeš ve chvílích, kdy to bude zapotřebí, za
předpokladu, že budeš ochotna hledat opravdu hluboko.

Řekla bych Ti, aby sis vážila svých citů a vyplakala se
pokaždé, kdykoli to budeš potřebovat. Budeš potřebovat
energii na mnohem důležitější věci než na potlačování svých emocí.

Řekla bych Ti, že ten muž, jenž sedí vedle Tebe, se s
Vaší situací bude vypořádávat jinak než Ty. Že možná
bude chtít celou situaci řešit útěkem. Řekla bych Ti,
abys s ním měla trpělivost, protože on je taky vyděšený
k smrti a jistě Tě nechce opustit. Řekla bych Ti, abys
o sebe pečovala, protože jen silná a odpočatá se můžeš
dobře starat o dceru.

Nepodceňuj důležitost kvalitní
vyvážené stravy, spánku, vitamínů a rad empatického terapeuta.

Řekla bych Ti, že přijde smutek a budeš se cítit zmatená,
protože jak může něco, co přináší tolik radosti způsobovat
také takovou bolest? Řekla bych Ti, abys dovolila lidem
vám pomoci. Naše děti bez nadsázky potřebují celý
tým zkušených a odhodlaných lidí, pokud o ně má být
dobře postaráno. Snaž se, aby se na výchově Tvého
dítěte podílely vhodné instituce a snaž se k tomu využít
všechny dostupné prostředky. Najdi někoho, kdo se
naučí postarat se o Vaše dítě. Je důležité mít volno, jít
s partnerem na rande...i na malou dvacetiminutovou procházku,
dát si sklenku vína na terase, anebo zajít do kina.

Řekla bych Ti, že jen Ty znᚠsvé dítě nejlépe a nehledě
na to, co Ti řeknou doktoři a další odborníci, kteří dozajista
budou součástí Vašeho života, TY znᚠodpovědi. Ty je
budeš seznamovat se svým dítětem a učit je, jak s ním
zacházet. Budou chvíle, kdy si nebudeš úplně jistá svou
intuicí, ale po čase budeš s jistotou vědět, nakolik jsou
Tvé pocity přesné jde-li o Tvé dítěte. Řekla bych Ti,
aby ses nesnažila být mučedníkem. Péče o Tvé dítě
bude vyžadovat neuvěřitelnou trpělivost a nepředstavitelnou
energii a mohlo by se stát, že úplně vyhoříš, nebo onemocníš
ve chvíli, kdy to budeš nejméně čekat. Řekla bych Ti, abys
občas úplně vypustila a nechala vše na jiných lidech. Jen tak
si zachovᚠzdravou mysl a zdravého ducha.

Řekla bych Ti, abys vyhledala jiné matky se stejným osudem.
Tvou životní zkušenost doopravdy mnoho lidí nemá a budeš
se na této cestě cítit velmi osamocená. Především ve
společnosti zdravých dětí a jejich rodičů.
Ano, budeš se cítit velmi izolovaná, ale věz, že jsme tady.
Budeš muset trochu hledat, ale jsme tady.
Můžeš nás najít na internetu, při terapeutických setkáních
nebo bloumající po chodbách dětských nemocnic.

Řekla bych Ti, že budeš vědět až příliš mnoho o lidské
anatomii, neurologii, gastro-enterologii, lécích .....atd., než
by matka měla vědět.Řekla bych Ti, aby sis něco načetla
a informovala se, ale jen do té míry, aby Tě to nezahltilo.
Někdy je dostačující důvěřovat tomu, co řeknou odborníci.
Dobrým zdrojem informací mohou být také jiné matky a
otcové dětí jako jsou ty naše.

Řekla bych Ti, že nežiješ lehký život. Je těžký, o tom
není pochyb, ale Ty jsi velmi schopná a všechna ta námaha
stojí za to. Asi své dítě nikdy neuvidíš promovat, nikdy
mu nepůjdeš na svatbu a ani vnoučat se nedočkáš, ale
ucítíš nefalšovanou radost, když se dítě poprvé zasměje
ve třech letech a osmi měsících. Budeš v duchu oslavovat
moment, kdy se Ti podaří s dítětem, které nemluví a
nikdy mluvit nebude, navázat kontakt. Zavolᚠsvému
partnerovi do práce, když zjistíš, že dítě přibralo
10 dkg, protože přibírání na váze je u našich dětí vždycky problém.

Řeknu Ti, že budeš muset být svědkem zákroků, operací
a utrpení daleko za hranicí toho, co by rodič kdy měl unést.
Ale řekla bych Ti, že budeš statečná a stát vždy při svém
dítěti, protože ono bude procházet bolestí a utrpením
daleko za hranicí toho, co by mělo jakékoli dítě kdy zakusit.

Řekla bych Ti, že Tvůj život se nebude podobat životu,
jaký sis představovala. Bude to jako bys místo Itálie
přistála v Holandsku. Ale po nějaké době své sny přizpůsobíš
nové realitě a ta se pro Tebe stane normální. Začneš snít nové sny.

Řekla bych Ti, že se může stát, že v případě náhlého zhoršení
stavu dítěte se budeš dívat smrti přímo do tváře. Budeš požádána
o vyplnění formuláře, který lékařům umožní neresuscitovat
Tvé dítě v případě náhlých komplikací. Také se může stát, že
sama budeš stát před volbou nedat dítěti první pomoc v
případě zástavy srdce. Když tahle chvíle přijde, začneš
panikařit při pomyšlení, že by najednou všechno mohlo skončit.
Řekla bych Ti, aby ses necítila provinile v těch nejčernějších
chvílích, kdy se modlíš k Bohu, aby si dítě vzal, pokud by
ho to mělo ochránit od další bolesti. Může Ti to přijít otřesné,
ale věz, že láska k Tvému dítěti je tak velká, že v těch
chvílích uvěříš, že smrt by pro něj byla vysvobozením.

Řekla bych Ti, že ostatní Tvou novou realitu nepochopí.
Nemohou. Jde o velmi jedinečnou a složitou cestu na všech
představitelných úrovních. Také bych Ti řekla, že lidé – třeba
prodavačka, nebo pojišovací agent, nebo kadeřnice – povedou
hloupé řeči jako "Bůh dává výjimečné děti jen výjimečným
matkám", nebo "Bůh Ti naloží jenom tolik, kolik uneseš".
Přikývneš a usměješ se, ale nakonec se jim podívᚠpřímo
do očí a řekneš jim, že tyto otřepané fráze jsou jenom hromadou
sraček.

Řekla bych Ti, že představa Tvé budoucnosti bude mít
nahořklou příchut'. Možná si vytvoříš plán A a plán B. Plán
A bude zahrnovat to, co budeš dělat, když dítě bude žít
déle než předpokládanou délku života určenou odborníky.
Plán B nastoupí v platnost, pokud tomu tak nebude.
Příležitostně se přistihneš, jak o plánech A a B tajně přemýšlíš.

Řekla bych Ti, že smutek Tě přepadne i po letech, když to
budeš nejméně čekat. Třeba na něčí svatbě při tanci otce
s nevěstou, nebo když uslyšíš, že se někomu narodilo
miminko. Smutek Tě taky přepadne, když se poznᚠv
"nové" mámě, která právě začíná stejně nelehkou cestu.

Řekla bych Ti, že ji poznáš. Poznᚠji, protože ona jsi
Ty před sedmi a půl lety. Budeš se k ní chtít rozběhnout
a obejmout ji. Budeš jí chtít říct, že všechno bude v pořádku.
Budeš ji chtít zachránit od bolesti a utrpení a od všeho neznámého.

Ale řekla bych Ti, že až budeš sedět v Dětské nemocnici
a uvidíš tam novou maminku a tatínka, kteří právě začínají
tuto nedobrovolnou cestu, jen se na ně usměješ a projdeš kolem.
Oni jdou svou vlastní cestou a jejich cesta bude jiná, než
ta Tvoje. Možná bude delší a možná kratší. Možná bude
více, anebo méně složitá.

Řekla bych Ti, že její oči plné otázek budou hledat ujištění,
které by ji utvrdilo v tom, že to zvládne. A Ty ji budeš míjet
se svým dítětem na rameni, usměješ se, a ona bude vědět,
že to všechno přežije a nejen to, že to zvládne na jedničku.

Julie Keon
29. června 2011

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře