Příliš cukru, málo soli

17. červen 2014 | 16.28 |
› 

Takový prý blog je.

Sladký tolik, že penězchtivá cukrářka by sachr nemohla udělat přeplácanější.

Že tu prý není příliš místa pro to jiné. Pro to opravdové. Ale co by to mělo být? Měla bych, v rámci dodržení výpovědní hodnoty blogu, psát denně a o každém pocitu, který mě zastihne nepřipravenou? O každé myšlence, která mi proletí hlavou? Možná by pak všechna slova měla hodnotu ještě vyšší. I takový je jeden z názorů na moje články a já ho protentokrát nesmetu ze stolu, jako to dělám vždycky, když se přesvědčím, že už jsem ho zpracovala.

Dnes bych k tomu ráda napsala pár vět. Hlavně proto, že blog byl místem, kde jsem vždycky napsala všechno narovinu, a chci, aby to tak bylo dál.

Chci věřit, že člověk na nic není sám. Chci věřit, že má každý právo vyslovit svůj názor, ať už písemně nebo ústně. Každý zdravý, každý handicapovaný. Každý handicapovaný obrnou, každý handicapovaný atrofií, dystrofií, cojávímčímještě. A protože se mi to daří a jsem o takovém právu přesvědčená, vybrala jsem si to své. Protože jsem zvolila možnost písemnou, volím slova, která do blogu pustím, velmi pečlivě.

Myslím si, že toho smutného je, jak napsala nedávno Diny, i bez křičení do světa dost. Proto jsem předně nechtěla psát blog o smutných věcech, třebaže sem tam v minulosti i to těžké mezi řádky uniklo a ze začátku to naopak byl extrém - slovy Julie Keon, časem jsem zjistila, co za žvásty jsou ty tolik omílané velké věty o tom, že Bůh naloží každému jen tolik, kolik unese. To jsem si dřív také chtěla myslet. Pak přišla puberta a zjistila jsem, že s takovou vírou žít nedokážu.

Ani dnes, po čtyřech léčbách v Egyptě, si nemyslím, že mi toho bylo naloženo tolik, kolik sama unesu. Nepřemýšlím už nad tím, co se stalo, jako nad zkouškou, protože jsem se naučila vnímat to jako součást života - prostě se to stalo. Stalo se, že jsem se narodila dřív, že mám tuto a tuto diagnozu. Mám dvě možnosti - buď žít a nemoci si vůbec nevšímat, anebo s ní začít něco dělat a život si tím zjednodušit. Sezení, koukání do zdi nebo zarputilé tvrzení, že mně je nemoc ukradená (a následné tajné brečení doma) nepovažuju za hodné představovat jakoukoli formu života. Snad jen živoření.

Ani dnes, po čtyřech léčbách v Egyptě, nejsem ze všeho nadobro venku. Snažím se v každém článku zdůraznit, že cvičit budu muset do konce života - to pokud nechci, aby stav měl tendenci se radikálně horšit. Ale mnohem víc než to se snažím vykreslit v co nejvěrnějších barvách to, co mi léčba dala. A toho dobrého, co přinesla, je tolik, že věci, se kterými si poradit natrvalo do této chvíle nedokázala, nepovažuju za podstatné. Skutečně mě netrápí, že pravá noha v kotníku tuhne a tím se vtáčí o něco víc než po léčbě. Jsem šťastná, že mě dnes nic nebolí, že dokážu mnohem víc věcí než jsem dokázala dřív, že na nikom nejsem závislá, když někam chci jít - to bylo před léčbou naprostou samozřejmostí. Jsem vděčná nevím ani komu, jestli paní doktorce, vyšší síle nebo Vám, kteří jste na léčbu přispívali, že po těch třech letech umím se svým tělem pracovat, že mám možnost, jak ho lepšit.

Že jsem se s ním díky léčbě naučila komunikovat a dnes prakticky není pohyb, který bych nejen nebyla schopná udělat, ale o kterém bych dokonce ani nevěděla, jak by se měl dělat.

A protože toho dobrého je v mém životě zejména poslední tři roky spousta, chci to sdílet dál. Nepokládám se za nijak osvícenou. Mám jen ze života radost a myslím si, že i ta - a ta především - spadá do práva sdílení. Že nepíšu o tom těžším, s čím si třeba denně musím poradit, neznamená, že nic takového neexistuje. Pokud ale chci psát o tom, co opravdu cítím a žiju, nebude to to těžké - protože to v mém životě zásadní roli nehraje ... jen jsem se s tím naučila zacházet. Nic jiného mi nezbylo. A až přijde chvíle, kdy i to těžké bude natolik přežité, že už to nikdy těžké nebude, potom se to objeví v mých článcích.

Myslím si, že je mnohem cennější sdílet naději, lásku, víru a radost než bolest. Doufám, že i Vy to vnímáte stejně a že Vám blog alespoň trošku prosvětluje dny nebo cestu, kterou musíte jít. Doufám, že když ne ten dnešní, alespoň ty předchozí články daly Vám, rodičům, možnost vidět nejen to těžké, ale i to dobré. Možnost uvědomit si, že žádný, tím spíš život s handicapem, není černobílý, ale že je v něm přesto mnoho možností, jak vidět tu nejkrásnější duhu. Jen velice nerada bych zjistila, že měl někdo kvůli mým článkům nasazené růžové brýle.

Myslím si, že je mnohem potřebnější stavět na první místo to dobré. Protože naděje v to, že toho dobrého je nejvíc a že je to právě to, CO a pro co žijeme ... ta naděje je tím jediným, co nám ani nefunkční buňky nevezmou. To ona je tím, co je třeba jednou může přimět k dalšímu fungování.

V to věřím a na tom stavím.

Přeji Vám, abyste věřili i Vy ...

Mějte se krásně letně :)

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Příliš cukru, málo soli tlapka®pise.cz 17. 06. 2014 - 19:59
RE(2x): Příliš cukru, málo soli peti95 21. 06. 2014 - 16:43
RE(3x): Příliš cukru, málo soli tlapka®pise.cz 21. 06. 2014 - 17:47
RE: Příliš cukru, málo soli sayonara®pise.cz 17. 06. 2014 - 22:11
RE: Příliš cukru, málo soli peti95 18. 06. 2014 - 23:19