Díky, táto

22. červen 2014 | 00.13 |

Jak dokonale integrovaná jsem odjakživa byla, mi plně došlo až v okamžiku prvního cíleného setkání s lidmi - dětmi podobně indisponovanými jako já.

To když jsem tak nějak samozřejmě předpokládala, že si Terezka sama zaváže tkaničku, ne že to za ní udělá máma - a když jsem nebyla sama, kdo nepochopil, že právě ta nerozumí tomu, jak je sakra možné, že jsem tak samostatná .

Bude tomu v srpnu rok, co jsem psala pro své blízké díky za to, kam mě dostali.

Dnes si myslím, že zrovna tak záleží na tom, kam se nechá dítětem dostat sám rodič.

Před lety jsem (byla jsem strašlivě zvědavá) našla při šmejdění náhodou článek, který psal náš táta. O něm, o jeho životě - o rodině, o dětech, o mně. Skutečnosti to nebyly nijak zkreslené nebo zamlčené. Slova to byla psaná tak spontánně, jak to jen vůbec bylo možné. Jestli je navíc tady na Zemi člověk, který si nemusí nic nalhávat a který má co na srdci, to na jazyku i hrotu pera, je to náš táta.

Bylo tam i o mně. A já si dnes po těch letech, i když se mi tenkrát v tom telecím věku zdálo, že by bylo "fér" to zmínit, strašně moc vážím toho, že v onom, byť pravděpodobně nepublikovaném článku nepadlo ani slovo o mé nemoci. Už celé roky snad od začátku svého psaní jsem totiž měla dojem, že pokud právě někoho z nás dvou bolí skutečnost toho, že jsem nebyla, nejsem a ani nikdy nebudu stoprocentně v pořádku, je to táta.

Dnes vím, že jsem ho podcenila. Jasně že z toho neskáče radostí do stropu. Jasně že mu tenkrát v mé první třídě, když mě spolužáci málem smetli ze schodů, po kterých mě nevodil za ručičku, abych si na davy zvykla sama, nebylo zrovna hej. A že mu za mě bylo hodně zle tak, jak si to vůbec neumím představit. Tak jako každému rodiči. Ale přes to přese všechno dneska víme, na čem jsme.

On ví, že já toho spoustu zvládnu. A že ta spousta neguje to ultraminimum, co někdy přece jen nemůžu.

A já vím, že pro něj ani v hloubi duše, ani na povrchu, ani při představování, ani při psaní toho pitomýho životopisu, ani v žádné jiné situaci nejsem "postižená" dcera. Byly doby, kdy jsem mu to, byť z naprosto jiných pohnutek, trochu vyčítala. Myslela jsem si, že by bylo dobře, kdyby to přiznal.
Dnes vím, že neměl, co přiznávat. Že pro něj jsem prostě jeho dcera a nemoc, se kterou jsme se všichni museli naučit vyjít, na tom nic nezmění.

Myslím si, že by se pod ty řádky podepsal každý rodič takového dítěte.

Ale náš táta ne. Protože ten by se zeptal, o jakém postižení se vlastně mluví .

A není v tom v žádném případě lež nebo přetvářka.

Je to jen čirá láska a síla jednoho pána, kterému vděčím za to, že jsem si z obrny uměla vždycky udělat v pravou chvíli srandu.

Vsadím se, že kdybyste se ho někdy zeptali, jestli nejsem náhodou fyzicky omezená, odpověděl by vám: "Jo, to taky.

"

Byl to on, kdo mi nedávno řekl, že mám sice někdy tělo trochu šejdrem, ale že nejsem postižená a nikomu to nenamluvím. Potom jsem hrozně hystericky šílela, jak může takhle ignorovat skutečnost, se kterou se snažím něco dělat. Ale jak tak potkávám čím dál víc rodičů, kteří o postižení svého dítěte nejen neustále mluví, ale hovoří o něm jako o postiženém dokonce s potomkem samotným, gratuluju si.

Já nevím, jestli je to, co chci napsat, vůbec sdělitelný.

Jsem prostě normální holka, která vystudovala gympl, půjde na vejšku a je trochu šílená. A moje rodina je zcela obyčejná rodina s genofondem šílenosti s definitivní platností uniformity alel ( nemám šanci nebýt šílená ). Nejenže nemoc nehraje žádnou roli v lásce. V tátově hlavě prostě není. Nasadili mu ji tam jen v dobrém úmyslu na konzultacích páni lékaři a ženy lékařky a on ji vyhodil do koše hned za lítačkama .

Táta je normální chlap, je to můj táta a hodnej člověk. A kdybyste mu někdy začali vyprávět něco o životě, o postižení, tak by si pomyslel, jak by bylo neetický dát vám jednu přes pusu, nechal by vás možná vypovídat a potom pozval na pivo. Nebo by vás zarazil a řekl: "Vyřeš si to v sobě." A nebylo by to proto, že by vás neměl rád. Žije tak, jak považuje za patřičný.

A mezi takový věci rozhodně nikdy nepatřil ohled na moji obrnu. Nebo vůbec registrace nějaký takový triviálnosti.

Och, jak já jsem ráda, že můj rodič není jeden z těch uvzdychanejch "bojovníků", který postižení svýho dítěte nikdy nezapomenou zmínit.
Jak já jsem ráda, že táta ho nikdy zmínit nezapomene - ne proto, že by si nevzpomněl.
Jeho to prostě nenapadne.

".... jestli se cejtíš jako postižená, je to tvůj problém, ne můj, že já tě tak necejtim ... moment, co to tu smrdí? Bože, zase nová voňavka. Echt. Tchoří extrakt!"

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Díky, táto kerria®pise.cz 22. 06. 2014 - 23:16
RE(2x): Díky, táto peti95 23. 06. 2014 - 20:06
RE: Díky, táto sayonara®pise.cz 27. 06. 2014 - 08:52
RE(2x): Díky, táto peti95 05. 07. 2014 - 18:43