Dala bych si přes hubu, zatracený sakra štěstí ...

25. červen 2014 | 17.53 |

Sakra! Sakra.

Hrabe mi. Od chvíle, co skončila škola, den co den, kdy jsem doma. Hrabe mi. V tom pokoji, kde sedím, jsem si toho už zkusila dost. Na tom stole jsem natahovala šlachy po operaci, na tom stole jsem jednou po cvičení ztratila rovnováhu, hodila tlamu a v tu chvíli mi bylo jedno, co si kdo bude myslet. Když jsem přestala kňučet bolestí pasivně natažený šlachy a hlavy, kterou jsem vzala přímo roh skříně narvaný lékařskejma zprávama, sedla jsem k internetu a vyplnila formulář k paní doktorce.

A nikdy nebudu litovat toho, že jsem to udělala. I když bez práce nikdy nebudu mít koláče a věřit tomu, že když nebudu dělat vůbec nic, stav se nezhorší, nemůžu. Co jsem během svaťáku prakticky od jara pořádně necvičila, rovnováha mi to dává pěkně sežrat. Slíznout i s tím nahořklým medem na povrchu, to když zavrávorám na rozkopanejch schodech bez zábradlí, kde by si ksicht asi rozbil každej, ale u mně je to přece běžný, páč jsem pořád ta malá kulhající Petruška, i kdybych se sebevíc snažila, aby se ke mně tak nikdo nechoval. To když mi ségra z těch schodů chtěla pomoct a ve mně se vzedmula taková vlna nenávisti k tý hnusný mrše obrně, který je sice v mojom těle v tuhle chvíli naprostý minimum, ale je tam, číhá a vyhlíží si ty nejmíň nečekaný chvíle, aby se připomněla.

Doma zvládám schody s přehledem, ve škole taky. V 99,999 % případů je to, jestli je sejdu nebo ne, otázka psychiky a moje fyzička v tom nehraje roli, protože chodím vzhledem k výchozímu stavu i všem ostatním DMOčkařům velice, velice dobře. A já jsem za ty týdny mimo školu, kde mi prostě nic jinýho než ty schody seběhnout veprostřed bez držení nezbylo, doma strašně zlenivěla. Ne úmyslně. Ať dělám co dělám, v hlavě je tak zakořeněnej ten kód "je tu ta možnost, že bych hodila hubu, a tak se radši chytnu", že když zrovna nejsem uvolněná jako ve stavu naprostý sjetosti, prostě se toho zábradlí chytnu. A i když vim, že je vlastně blbost tohle řešit, protože mi nejde o život, protože se navíc každej občas chytne zábradlí, pěkně se mnou tahle maličkost zacloumala.

Sedim tady a je mi nanic. Jako bych si snad někdy myslela, že bejt zdravá znamená pomalu lítat. A ono to tak není. Přidržet se na tom debilním schodišti, ze kterýho upadává kus dlaždice vždycky, když nešlápneš na správnou stranu, je v pohodě. Beru si to. A vím, že musím po tom vegetu na židli s knížkama v létě pořádně zamakat, abych rovnováhu dala trochu do pucu. Tak jako sebe.

Nemá smysl sedět tady v tom pokoji, kterej nutně potřebuje zkulturnit, nemá smysl si furt všechno připomínat, nemá smysl rozebírat tu do nekonečnýho bolava každej svůj pohyb, kterej i kdybych tu hubu hodila jednou za měsíc, je tisíckrát lepší než byl, protože byly doby, kdy jsem si ksicht rozbíjela bezmála denně. Nemá smysl přemejšlet nad tim, co bude za rok, protože za rok to může bejt hodně dobrý, ještě lepší než je to teď - když přestanu dělat tyhle nesmysly a budu na tom makat. Nemá smysl přemejšlet nad tím, jaký bájo bez nutnýho cvičení, do kterýho se mi kolikrát tak šíleně nevděčně nechce, by to bylo, kdyby SE se mnou cvičilo od narození, nebo kdyby mi tenkrát do palice ta krev nenatekla.

Nemá smysl bejt takováhle lůza a užírat se těmahle pocitama a myšlenkama napřeshubu,

protože byly doby, kdy jsem na tom byla tisíckrát hůř fyzicky i psychicky, doby, kdy mi bylo tak blbě, že mi bylo jedno, jak vypadám. Doby, kdy jsem považovala za světlej den ten, kdy jsem si nezapomněla vyčistit zuby. Kdy jsem vůbec měla sílu to udělat. Byly doby, kdy jsem brečela po nocích, ať už mě konečně z tý hnusný SRAČKY někdo vytáhne, ať mi konečně někdo ty nohy uvolní. A ono se to stalo a je tomu potřeba pomáhat, aby to bylo pořád dobrý nebo lepší, a já tu místo toho sedím jako největší lůzr a bez ohledu na lidi, který mi pomohli do Egypta, si tu vypisuju svoje stesky, který nemaj pomalu z čeho vycházet. Jdu až na dříň, protože mám zas jeden z těch dnů, kdy si neuvědomuju, jaký ZATRACENÝ SAKRA ŠTĚSTÍ to mám.

Ale přesto je mi trošku líp, když si to sem teď vypíšu. Snad mě za tuhletu lůzu admin třeba neblokne, měl by na to právo, taky by měli všichni právo mi teďka jednu střelit, protože jestli je člověk, při kterym stojej všichni svatý, jsem to já.

Myslim, že bych si měla vyčistit ty zuby, zamést tu podlahu, pěkně se oblíknout, namalovat, kápnout parfém z centra Hurghady, kterej mi na druhý léčbě koupil Boss, a vypálit ven, mezi lidi, za mou milou R. Pak bych měla sbalit na cestu ze země, která mě brzy čeká, nastudovat paměti ŠOA na zítřejší dějepisnou exkurzi. A pak bych měla poslat tyhle pocity do prdele, dát si facku a usmát se na ten svět, kterej mi svoje brány otevřel ... už dávno. ...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší