Když ŽIJÍ Oni, měli bychom i my

26. červen 2014 | 18.05 |

A bych nejen měla, já vím, že musím. Ne že bych snad byla unikum. Právě proto, že nejsem. Proto, že jsem obyčejná holka, která se prostě jenom narodila trošku blbě, proto nemám hned právo odvolávat se na to.

Nevím, jestli je to ten druh práva, kterého si pro pohodlnost nebo možnost veřejně v jednom kuse brečet krájí někteří jedinci s nestoprocentní fyzickou zdatností obrovská sousta. Na celý blog, na články, na časté romány v diskuzích, kde je přes původní účel pomoct dav stržen psychózou, jaké neštěstí ho to potkalo. Nevím, kde je ta hranice, kdy už toho bylo dost. A netuším, jestli vůbec existuje. Jestli vůbec je manuál nebo časové či znakové omezení žalostných výlevů, byť by je člověk potřeboval sebevíc. Nevím, kde je obecná hranice sebelítosti.

Asi se nedá načrtnout. Nalinkovat jako tlustá černá čára. Ale vím, kde je ta moje. A první věc, za kterou jsem z duše ráda - že ta moje hranice je velice jasně vymezená. Ne snad časově, jsou měsíce, kdy usínám, bloumám a zpětně bych si za ně dala pár facek. Ale stačí jedno takové setkání a já mám na dlouhé týdny, měsíce pokoj od svých zbytečných tendencí posmrkávat za životem, který jsem stejně nikdy nežila, za životem bez problému, bez ...

... bez čeho? Bez večerů, kdy pod tíhou těch dobrovolných myšlenek nemůžu usnout? Hanba mi. Nemůžu usnout ve svojí vlastní posteli, v čistém pyžamu pod teplou peřinou.

Minulý rok to byla pamětnice paní Kottová. A dnes pan Werner, na jehož přednášce, vzpomínkovém pásmu na válku a pobyt v koncentračním i vyhlazovacím táboře, Terezín a Auschwitz - Birkenau, jsem byla. Ještě včera se mi tam navzdory zájmu o historii II. sv. v. i semitismu moc nechtělo, byla jsem absorbovaná svými delikátními pochody. Ale znovu se mi potvrdilo, co jsem začínala ze zkušenosti tušit už v průběhu jeho vyprávění.

Že já dneska večer půjdu spát vděčná a šťastná.

Není to tak dávno, jen něco málo přes pouhých sedmdesát let zpátky, co se tisíce lidí v lágru báli probuzení i toho, že už nikdy nenastane. Mezi těmi druhými jsou ti, kteří mezi námi žijí dodnes. Je jich málo, ale jsou tu.

Pro tu hrstku lidí já nemám nárok ani na to málo stížností, které ze mě občas vypadnou. Možná tak v soukromí, možná v náručí někomu, kdo mě i s takovými stavy přijímá. I tam je mi potom vždycky hanba.

Když žijí ONI, musím i já.

A proto Vám dnes večer popřeju krásné léto (pokud možno bez internetu :)) a radost do života.
To je to jediné, na co my, na které smrt nečíhá za neznámým rohem, máme skutečně právo.

Jsem si víc než jistá, že to právo je víc než fajn.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Když ŽIJÍ Oni, měli bychom i my tlapka®pise.cz 27. 06. 2014 - 11:19
RE: Když ŽIJÍ Oni, měli bychom i my tomáš hruš 29. 06. 2014 - 21:39
RE(2x): Když ŽIJÍ Oni, měli bychom i my peti95 05. 07. 2014 - 18:42