Kraniosakrální terapie poprvé

19. červenec 2014 | 19.51 |

A jak si tak přeju a vysílám a věřím .., poslali mi ti Nahoře do cesty další velmi schopnou terapeutku . Dnes jsem poprvé podstoupila kraniosakrální terapii ( + ve velmi malé míře vojtovku), a jsem z výsledků nadšená. Určitě se vynasnažím dostat na terapii znovu a pravidelně a protože jsem mimo Egypt prošla dosti druhy terapií, které byly víceméně jen "udržovací" a "prokřupávací a efekt po minutách vymizel - a u té dnešní tomu tak nebylo - přicházím tentokrát s menším čerstvým popisem, jak na mě kraniosakrální terapie působila.

Poprvé v životě jsem tuto terapii absolvovala a poprvé v životě mi někdo zasahoval do pusy. Ne tedy doslova ;), ale "konečně" vyšlo najevo, že nemám pusu úplně volnou. Odchovaná vojtaři, kteří takovou věc ve světle jiných pacientů a mých hlavních problémů neřeší, jsem se o tom nikdy nezmiňovala. Během léčby v Egyptě došlo k určitému uvolnění vnitřního napětí v puse, ale po čase se vrátilo zase zpátky. Terapeutka si ale stavu ne zcela v pořádku všimla a já mám po terapii horní čelist volnou. Tolik nesliním a po hodině od skončení terapie mě uvolněná čelist začíná trochu tupě bolet. Mnohem lehčeji se mi kouše,  občas mi dřív pusou projel spazmus a trhla sebou.

Změnilo se držení hlavy, kterou nemám v záklonu. Mnohem lehčeji ovládám oči. Když jsem měla po cvičení sledovat pohyb terapeutčiny ruky, oči sebou téměř nekmitaly, pohyb zornic byl plynulý a zmírnil se strabismus pravého oka - točí se dovnitř hodně nepatrně, ne - li vůbec. Při pohybu očí nestahuju soustředěním pusu. To platí i o chůzi ze schodů, které navíc sbíhám mnohem volněji a s menším strachem, že spadnu. (Když na to přijde, jsem schopná slézt téměř z jakéhokoli místa, ale hlava si tělem není jistá stoprocentně a já někdy - nutno podotknout méně než před léčbou v HRG - hledám oporu, i když bych nutně nemusela.)

Ještě během cvičení jsem najednou cítila, jak se celé tělo uvolňuje. Byly to podobné reakce jako u vojtovky, v poloze na zádech se propínaly špičky nohou, hýbaly se prsty na rukou a mírně se zvedaly nohy. Když jsem slezla ze stolu a postavila se, pusa se mi cukala smíchy. Bylo mi opravdu hodně dobře, byla jsem uvolněná. Chodila jsem na širší bázi a při chůzi byl zapojován plynulý pohyb pánve. I když umím své tělo ovládat hodně dobře, pohyb pánve změnit příliš nedokážu a při chůzi se většinou spíš natáčí do strany než točí tak, jak je to u většiny lidí běžné. Dokázala jsem proto i beze strachu došlapovat na paty a propínat kolena, což je něco, co když se soustředím, dokážu většinou také, ale je to pro mě pohyb namáhavý.

Oproti vojtovce je pro mě samotné cvičení až na pár nepříjemných stimulací na hlavě spíš relaxační. Na druhou stranu teď  po dvou hodinách nějak aktivovaná místa "přichází k sobě", pusa a krk mě trochu bolí.

  Bezprostředně po cvičení se nemusím snažit nějak chodit, protože celkovým povolením spazmů se uplatňují ty správné pohyby, které mám léčbou i předešlou letitou rehabilitací už zafixované. Záda se srovnala, lordóza se o hodně zmírnila, kolem klíčních kostí nemám takový spazmus a i držení ramen je proto jiné, pro mne pohodlnější. A protože mi stačí ne velké málo, ale přece jen troška než spousta, necítím v podstatě žádný z těch zbytkových spazmů před dnešní terapií. S širší bazí chůze a jiným došlapem nemají nohy tu tendenci se vtáčet, se kterou tolik válčím a snažím se, co mi síly a paměť stačí, naučit je vytáčet se správně.

Závěr? Na terapii se budu snažit znovu dostat, alespoň na nějaký čas pravidelně. Jednak je pro mne pohyb po ní snažší, a navíc výsledek postihne i ty detaily, kterých si vojtovka "nevšímá" - povolí pusu, prsty a úchop levé ruky, která je sice schopná naprosto všechno, čeho je schopná levá, ale i když její pohyby vypadají pro laika naprosto normálně, ne vždy je tak já sama cítím a někdy jsou pro mě neobvyklé a ne úplně snadné.

Po terapii je mi skutečně velice dobře a protože věřím tomu, že je to právě ta troška, která mě dokáže posunout ještě dál, dnes si neříkám, že stav, ve kterém jsem, mi stačí. Ano, chodím, chodím sama. Ano, chodím mnohokrát lépe než před léčbou v Egyptě. Ano, rozsah mého postižení je tak minimální, že nejsem pacient, který akutně potřebuje vojtovku. Ano, dokážu dost dobře fungovat i bez pravidelné terapie s protahovacími cviky. Ale dnešní terapie mi udělala tak dobře, že jsem si znovu uvědomila, že ani moje tělo nechce být stažené. Ani minimum nežádá ignoraci. Najednou jsem i po terapii cítila navíc něco, co při vojtovce nikdy - to, že jsem v tom uvolněnějším těle mnohem spokojenější. Pusa se mi do úsměvu stahovala - nebájím - sama.

Proto bych na místě rodičů ani pacientů, kteří kraniosakrální terapii ještě nezkusili, nezaujímala postoj typu "vojtovka stačí" nebo " vojtovka je hlavní a ta si poradí s tím, co je třeba". Není to pravda, efekt kraniosakrální terapie vnímám, alespoň já, jako o něco více plošný než efekt vojtovky - a to jsem vojtovku cvičila roky a kraniosakrální terapii dnes poprvé. Nijak tím vojtovku nechci snižovat, je mi jasné, že bych bez ní nebyla, kde jsem, a že bych trpěla před léčbou bez vojtovky spazmy mnohem víc. Ale po dnes objevené a snad otevřené cestě se vydám. Fakt, že je mého postižení ve světle předešlého stavu a ostatních pacientů minimum, mi nebrání, abych požadovala péči také. Tělo nechce zůstat ani minimu obrny na pospas, to bez přehánění po dnešku vím

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Kraniosakrální terapie poprvé eva :-) 19. 07. 2014 - 23:29
RE(2x): Kraniosakrální terapie poprvé peti95 23. 07. 2014 - 04:48