Vzpomínka

14. prosinec 2013 | 18.54 |

"Jako hormony mojí duší poslední dobou, cloumá vichřice okenicemi. Podzim na sebe nenechal dlouho čekat, za chvíli ho vystřídá zima, a protože ji nesnáším právě snadno, imaginace mi v tento prosincový večer pracuje na plné obrátky, připravena ochránit můj pochmurný potenciál od aktivace blížícími se mrazy. Jinak řečeno - vytahuju arabštinu, vzpomínám na Egypt - a hned je to lepší.

Vzpomínám, jak jsme v září 2010 přijeli z kontroly na neurologii, kde mi taktní paní doktorka oznámila, že mou poslední šancí na vůbec nějaký posun je vojtovka, že pravděpodobně budu pořád stejná a že mám být ráda, jaká jsem, protože moje obrna je proti jiným dost lehká. Že léčba v Egyptě je vítr od pacientů, kteří nemají naději na zlepšení. ... Jak se na mě otec podíval s nevyřčeným "no tak vidíš". Jak pochybovačně kývnul, řka "dělej, jak myslíš". Jak jsem byla neskutečně nervózní v bance, když jsme šli založit sponzorský účet. Jak jsem čekala, kdy vybuchne a zarazí mi to.

Jak se mi klepala ruka, když jsem číslo účtu zveřejňovala na stránkách s mezi řádky napsanou prosbou o pomoc. A jak se mi ještě víc roztřásla brada, když se mi během týdne sešlo 62.000 na léčbu v Egyptě. Jak jsem vyplňovala formulář paní doktorce a ona mi odepsala ještě ten den večer, že mě může na léčbu vzít. Jako dneska si pamatuju ten den, kdy jsme koupili letenky, natáčeli chůzi před léčbou (nevím, kam to video přišlo) a kdy jsem napsala obratem dr., že v červnu jsme tam.

Rodičovství se tenkrát pralo s hrdostí: "Kdybych měl jistotu, že ti to aspoň z deseti procent pomůže, prodám barák. Když myslíš, že to zafunguje, tak já s tebou pojedu. Ale nevěřím tomu, že to funguje. Když ty peníze seženeš..." Lidé, které jsem v životě neviděla, mi nakonec pomohli do Egypta k paní doktorce na prvních čtrnáct, potom dvacet osm dní. A na třetí i na čtvrtou měsíční léčbu ..."

6.12.2013

14.12.2013

Za pár hodin to bude přesně dva a půl roku od chvíle, kdy jsme přiletěli do Hurghady. A zítra tolik od prvního setkání s paní doktorkou. Potom zrovna tolik dnů od chvíle, kdy jsem se poprvé v životě postavila sama na paty, udržela v dřepu, plavala na zádech ..., brečela radostí. Loňské Vánoce byly mé první zdravé, prořvala jsem je komplet, protože jsem mohla klečet, nebolely mě nohy a být tu máma, byla bych tou nejšťastnější holkou pod sluncem. Ale psát to znovu nemá smysl. Pro mě je od jisté doby šťastným každý den, i když hned to ani mně samotné leckdy tak nepřipadá.

Děkuju Vám všem, kteří blog čtete, píšete, posíláte dál. Myslela jsem si, že po znovuobnovení FB stránky se dlouho nebude dít nic, ale pak na mě najednou odkazy začaly vyskakovat úplně všude. Někdy i ukápla slza, protože posledních několik měsíců je pro mě tahle stránka místem, kde si znovu navleču kabát všeho, co už je za mnou ... je Myslánkou, která se nikdy nepřeplní ani těmi nejbolestivějšími myšlenkami, přesto se je ale snažím trochu ukočírova...

.

...

Jsou věci, které sem nepatří. Osobní věci, dny, kdy mě ta zpožděná puberta dožene a já si procházím něčím, co jsem měla prožívat už před pár lety. Jenže jak jsem mohla - zahrabaná ve svých diagnózách a dumech o nich? ... Nejsou to vždycky dny veselé, myslím ale, že je třeba a že je správné, abych si jimi prošla i já. A jsou věci, které prostě popsat nedovedu - nedokázala bych to, ani kdybych slovem mistrně vládnout znala jako naše paní Božena Němcová! Jsou situace, které mluví za vše, a přece je sem napsat nemůžu a jen tak do vzduchu nevyzní nijak. Alespoň tedy jednu .... to když mi daleko žijící příbuzný během vzácné návštěvy naslouchá, pak utírá slzy a přitom se směje: "Já vím, že se trápíš. Ale jsem tak rád, že i tohle můžeš prožít!" A říká tím: "Děvče, cokoli tě potká, cokoli tě bolí, máš - li ráda, nebo miluješ - vzpomeň si na dobu, kdy jsi na prvního máje trucovala, že ty pod tou třešní nikdy pusu nedostaneš .. " Pamatujeme si to oba. Vzácnost takových věcí popsat nedokážu.

Když jsem mu posledně vyprávěla příhodu z tělocviku, odpověděl: "Uvědomuješ si, jak jsi šťastná, že se tomu teď dokážeš smát?"

Je prosinec 2013. Tenhle blog píše zdravá holka, a až ho dopíše, půjde tancovat. Holka, která už dvakrát byla na tělocviku, která na schodech předbíhá primány, v zimě po ledovce chodí sama. Holka, která píše nejrychleji ze třídy, holka, která v noci, když je doma sama, hraje Rachmaninova. Holka, která je z nějakého důvodu tady. Holka, která je prý mámě nejvíc podobná, teď už někdy i tou chůzí :-). Za tohle Vám děkuju nejvíc. Všem, kteří tenkrát přispěli, všem, kteří přispívají na léčbu teď. Snad se i další podaří příští rok v létě.

Když se mě lidé ptají, proč jsem vlastně na léčbu tenkrát chtěla, když jsem chodila, nedokážu odpovědět uspokojivě. Když řeknu, že jsem chtěla chodit líp, nemálo mě častují pohrdavými pohledy "tos na tom byla ještě dobře". Ano, byla jsem na tom vzhledem na jiné dobře. Jenže když pak přijde otázka, co mi léčba vlastně dala, spadne jim brada. Život, přátelé, život mi dala. Život takových rozměrů, o nichž se mi v obrnou ztuhlém těle ani nesnilo. Život normální holky, první velkou lásku, bezbolestné noci, brusle, čardáš a hlavně štěstí, které si uvědomuju a vím, že to nejsou těšínská jablíčka. Je to snad málo?

Díky Vám všem za pomoc, za slova, za ruku, za přízeň a otevřenou náruč. Doufám, že se uvidíme i příští rok. Díky Vám za Vánoce, druhé mé zdravé, první skutečně vánoční. Jsou citové, a ty letošní ...hrču v krku, slzy v očích, jsem prostě ráda na světě, ať mě někdy zabolí, cokoli nemůžu (právě) mít. Protože to jedno, to mi nikdy neseberou.

Naději. Nevzali mi ji nikdy. To vy jste mi ji s paní doktorkou dali. A chuť žít. Není tu na světě síla, která by mi ji dokázala vzít.

Veselé Vánoce, moji milí!

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře