Máš kurva depku, tak se se mnou nehádej

23. listopad 2013 | 18.58 |

Jednoho non - školního večera jsem zase jednou roupama nevěděla coby ... a přidala jsem se na jedné síti do skupiny lidí s postižením.

Ano, čtete dobře. Já, která jsem se poslední tři roky snažila z toho vypadnout, se dobrovolně připojuji k lidem, kteří sami sebe označují za jiné. Ne, nemyslím to tak špatně, jak to zní. Označení disabled je praktické, chcete - li kolem sebe soustředit určitou skupinu lidí, v jakémkoli jazyce jej použijete. Rovněž nemám pocit, že by na tom, že přiznám barvu a vyslovím diagnozu zdobící mi dokumentaci, bylo něco nezdravého.

Na druhou stranu - všeho s mírou. Cíle, kterých jsem chtěla členstvím v oné virtuální skupině dosáhnout, neměly nic společného s tím, co se na stránce nepřetržitě dělo. Měla jsem krásnou představu, kterak ona skupina hýbe míněním. Asi jsem natrefila na nějakou špatnou.

Nedá se říci, že by v ní vládla špatná atmosféra. Lidé se k sobě "chovali" slušně, povzbuzovali se, ale čím déle jsem si stránku prohlížela a čím více dnů s jejími členy korespondovala, měla jsem pocit, že tam došlo k nějaké psychosociální stagnaci. Zpočátku by jeden zajásal - lidé si navzájem přejí dobré ráno, úspěšný den. Večer si píšou, co dnes zvládli, co dokázali, čím je naštval šéf v práci, co je dnes bolí, jak je potěšily jejich zdravé děti. Na tom nic nepřirozeného není.

Tak dobře. Už jen mít facebook nebo psát (třeba tenhle) blog je trochu nenormální, jenže pokud člověk sám porušuje normu, kterou vytvořil, existuje tato vůbec?

Abych se skupině představila, napsala jsem do ní svůj příběh. Téměř okamžitě po zveřejnění si mě začaly přidávat desítky lidí. A když mi "pouze" nepřáli úspěšný život nebo nedrželi palce, předpokládali, že trpím depresemi. Četla jsem si svůj příspěvek několikrát a snažila se ho objektivně zhodnotit a musím podotknout, že jsem ani jednou nenabyla dojmu depresivního vyznění. Když jsem posléze několik hodin korespondovala s jedním členem oné skupiny, nejspíš velmi inteligentním vozíčkářem, Angličanem, který pracoval ve stacionáři pro mentálně postižené, vysvětlil mi, že se tak nějak předpokládá, že člověk, jenž se do skupiny přidá, má prostě depresi jako kráva. Příkladem za všechny budiž dívka, která mi každých pět minut psala, jestli si s ní skutečně chci psát.

Měla jsem těch několik dní členství v oné skupině před očima dobu, kdy jsem přesně tohle dělala taky. Kdy jsem seděla hodiny a hodiny v neměnné pozici u počítače, googlila informace o své nemoci, hledala lidi s podobným, ne - li stejným osudem, psala dokola a dokola články na téma "Já a život", kde jsem se pokoušela samu sebe přesvědčit, že je mi na světě fajn, protože jsem tenkrát byla ve skutečné depresi, měla komplexy méněcennosti a jen náhodná prozíravost mi zabránila o tom doopravdy napsat.

Teď, když je zase škola, nemám čas na to, abych si psala s členy vlastní rodiny, natož pak s cizími lidm...

.... Nemám ho však zas tak málo, abych nemohla napsat třeba tenhle článek.

Štve mě to a rozčiluje, že mám zatím na starosti primárně samu sebe a dokud nebudu rodičem nebo plnohodnotným pracovníkem, nic moc se na tom nezmění.

Znám pár lidí, kteří jsou schopni se se mnou do krve pohádat, jen aby mi dokázali, že jsem v depresi. Můžu se s nimi setkat kdykoli, může to být úspěšný den, můžu být sebešťastnější a přesto mě přesvědčují, že si lžu do kapsy a oni mají pravdu - nemůžu být šťastná, když můj poslední článek byl o obrně a nezněl vesele.

Ale je snad člověk nejšťastnějším, když na to vůbec nemyslí? Někdo možná, já to nedovedu. Musím transformovat energii, kterou mi to, co tělo vyžaduje, bere a zpětně vrací, do toho, že něco uzavřu, posunu se dál. Ať už je to článek nebo pomoc někomu jinému. Ale když se sakra postavím před zrcadlo, tak si lhát nemůžu. Nejsem zdravá. (Samozřejmě že jsem, tohle říká hlas mé minulosti a objektivního úsudku o věci jako takové, která se netýká jen mě.) Ale že mě ten pohled rozbrečí, neznamená, že je to všechno špatně.

Jen to vod tý obrazovky, sakra práce, vůbec nepomůže. Vozíčkáři, postižení, koukejte zvednout zadnice a vyjet na čerstvej vzduch.

Bojím se, že nebýt facebooku a internetu ... dopadli by psychicky mnohem hůř postižení než jiní. A ne proto, že by se nemohli prezentovat. Jen proto, že ztratili schopnost komunikace en face. Jsou přece postižení, tak kdo by se s nimi bavil a komu by svoje smutky vybrečeli na rameni.

Lidi, tak za tenhle přístup si vražte facku diagnoza nediagnoza.
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře