Do konce aktualizace Smutno je mi zbývá ...

15. září 2014 | 22.43 |

... tisíc let. Někdy mám pocit, jako bych svůj dnešní život žila už dávno. V Hurghadě jsem v červnu 2011 byla v šoku z pláže u Steigenberger. Tam jsem přece už někdy byla!
... a jindy mám na sebe takovou hroznou zlost, že se znovu nechám obrnou položit, že mi pro ni znovu tečou slzy a je mi pro ni zase smutno. A i když vím, že smutek za chvíli přejde, a přejde tím spíš, že vím, jaké obrovské štěstí mám, stejně se na sebe zlobím.
Za to, že se vůbec nechám vytočit. Rozbrečet, rozeřvat.

Jsem vzteklá na tu slabost, která tvoří a předepisuje samotu. Je mi smutno ze samoty, kterou ze sebe dokážeme, alespoň a jedině zčásti, sejmout s P., E. nebo M. navzájem,  ze samoty, kterou se můžeme jen snažit pochopit. Smutno je mi i proto, že aby tu samotu někdo chápal, musí sám prožít. Musí znát ten odrazový můstek, obrnu, která člověku setsakra nečekaně a neskutečně ráda podrazí nohy, když to nejmíň čeká.

Je mi smutno paradoxně, protože jsem na tom fyzicky líp než dřív, líp než v dobách, kdy jsem smutek dnešního druhu neznala. Není mi smutno pro existenci obrny jako takové - nedovolila bych si ty vteřiny, minuty, kdy mlátím hlavou do zdi a pak si dám facku - "Co blbneš, máš štěstí jako blázen a můžeš se sebou pracovat, tohle není případ ztracenej, případ špatnej, nemoc k uzoufání, tak neřvi!" - nedovolila bych si tyhle vteřiny pustit na blog, protože by to znamenalo, že se veřejně lituju nebo že snad říkám, že je to těžké, a lítost si pro sebe vyprošuju. Neodsuzuju to, jen to prostě nechci.

Je mi smutno proto, protože sama nemám sílu držet obrnu v koutě. Smutno, protože nejsem ve finanční ani psychické situaci - a jedinec sám v ní NIKDY nebude - abych si dokázala poradit sama. Smutno proto, že jsem pochopila, přiznala a tu skutečnost jsem akceptovala a rozhodla se s tím vědomím žít - že obrna je tu napořád. Bude tu napořád vždycky, i ve své nepřítomnosti tím, jak se proti ní budu chránit. Bude tu s M., která začíná chodit, v jejím vědomí, že tomu tak nebylo vždycky a že musí trénovat nepřetržitě, aby chodit dokázala. Že ten koloběh nikdy neskončí.

Je mi smutno, protože jsem s tím vědomím hodně sama. Nemít při sobě své drahé na dálku, je mi smutno ještě mnohem víc. Rok co rok, měsíc co měsíc, týden co týden, se potýkám se samotou, se samotou v rámci dnů, hodin, rozhodování a víry v to, že bude líp. Se samotou, která jde ruku v ruce s mým rozhodnutím dát té naději šanci. Smutno je mi pro to, jak těžko se vstřebávají slova lidí mně geneticky nejbližších: "Obrnu nikdy nevyléčíš, vůbec ses nezlepšila a moc se řešíš, jsi zahrabaná ve své diagnoze." Smutno je mi, že cestu nejdeme společně.  Zahrabala jsem se do knížek, drtím na fyzio, pedagogiku a upřímně doufám a po dnešku snad i věřím, že se přes české základní kameny a první stanice nakonec k tomu zahraničnímu, specifickému nejvyššímu diplomu dostanu. V tomto životě, ve studentských letech. Že nastoupím tu cestu, kterou šel pan profesor Vojta, kterou jde pan Kolář, kterou .

.. bych snad podle slov zasvěcených měla naději a smysl jít i já sama.
Ti, co mě znají, nepotřebují zdůrazňovat, že jména těch pánů nezmiňuju, abych se zaštítila, ale proto, že nezmínit je prostě neumím. Nechci je nezmínit.

Stejně tak jako v řádcích svého blogu, který se občas vychyluje v dráhy, ale snad díky M. a pár dalším našel jistý směr, a snad i Vám něco v těch světlých chvilkách dává ... stejně jako v těch řádcích nechci nezmínit, že mám taky dny, kdy ... kdy je mi to prostě strašně líto. Je mi líto, že jsem nezažila pana Vojtu, je mi líto, že ti mně nejbližší vnímali těžkost mojí nemoci mnohem dřív než já, je mi líto, že proto chuť dát obrně na prdel už nemají tak jako já. Je mi líto, že se domnívají, že bych to řešit neměla. Je mi to líto, protože vím, co je k tomu vede - přesvědčení, že se svým zdravotním stavem zabývám z lítosti. Přesvědčení, že bych už konečně měla vzít život takový, jaký je.

Ale já ho tak před čtyřmi lety vzala. Vyslechla jsem si verdikty několika instancí naší lékařské špičky i nižší šarže, vztáhla jsem ruku, byla mi podaná - a vsadila jsem na cit, intuici, zariskovala jsem. Dnes to jako risk nevnínám, tečou mi slzy štěstí, když si vzpomenu na Egypt, na to, že příští rok letím znovu. Nedokážu se neusmát, když se moji terapeuté sami snaží naplánovat mi rozvrh tak, abych byla cvičená co nejvíc a nejstrukturovaněji, protože vím, že to není běžné.

Už nedokážu nevěřit, že se nad tou mrchou dá vyhrát, protože jsem ušla příliš dlouhý kus cesty na to, abych ztratila víru.
Už pro rezignaci není v mojí duši, ani v srdci ani hlavně, žádné místo. Nevejde se tam ani víra, naděje a vděčnost. Přetékají a v neznámé formě leptají cestičky po uzavřených kapitolách těch, kteří mě mají rádi .. které mám ráda ... ale kteří mě vzali takovou, jaká jsem. Nepotřebují víc, aby milovali, nepotřebují medicínu, aby byli pyšní.
Já ale to víc potřebuju a není to můj momentální rozmar "teď jdu něco dělat, teď na akupunkturu, teď vojtit, teď na kranio". Je to závěr měsíců, let a neskutečně složitých a neveselých momentů v těle, které na první pohled i objektivně je na tom v rámci DMO moc dobře, ale ve kterém obrna byla, JE a ... bude !!!
To, že bude, mě nebolí. Bolí mě a mrzí pro dnešek to, že nejtěžší z obrny není to, jak vypadáš, mluvíš, chodíš... ale to, když věříš. Ne každý unese naději. Ne každý ji nést chce, protože vyžaduje síly, které obrna na samém začátku mstivě vycucla.

Proč napnout svaly pro naději, když není zle? Když bylo hůř? Co když se zřítí jako domeček z karet? I to je zcela pochopitelný modus vivendi, ale já ho žít prostě nedokážu.

P., M. ... děkuju. Ani dnes večer ještě nos do písku nestrčím.

A na své milé nakukovatele se těším ve víc sluníčkovém čase :)))

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře