Tak už tu nemoc konečně přestaň řešit ...

28. září 2014 | 21.03 |

Dlouho, předlouho jsem se neozvala. Ač jsem slibovala Pétě i sama sobě, že už něco napíšu, že o sobě dám brzo vědět, ne a ne svůj slib naplnit. Pracovní a školní povinnosti mě zavalily víc, než bych si dokázala myslet.
Nevyčerpávaly fyzicky, ale spíš psychicky. Studium v němčině se v prvních dnech zdálo být t잚í, než jsem byla schopná zvládnout. Mám ale za sebou první týden a myslím, že můžu zodpovědně potvrdit jedno – naštěstí se mi to opravdu jen zdálo. Adaptace proběhla vcelku rychle a bezbolestně, a tak jsem se konečně dostala k tomu, abych sem napsala pár řádků.

Nevím, co mě donutilo přemýšlet nad dnešním tématem článku, ale v hlavě jsem ho nosila už dlouho. Několikrát jsem ho promýšlela, přepracovávala, až dozrál do dnešní podoby. K jeho zveřejnění mě přiměla i ta strašná bariérovost naší vysoké školy, která snad ale už brzo pomine. Nečekejte článek úsměvný. Čekejte náhled do myšlenek jedné zdravotně jinačí :) osoby. Rozhodla jsem se totiž sepsat něco, nad čím už dlouho uvažuju.
,,Proč se chceš jako pořád lepšit? Neměla by ses s tím už konečně smířit a začít NORMÁLNĚ žít?" Tyto a další otázky slýchávám v poslední době dost často. Rozhodla jsem se za nimi udělat tlustou čáru a napsat otevřeně, jak to vlastně cítím. Začnu od konce.

Nemůžu NORMÁLNĚ žít, protože zkrátka normální nejsem. A i kdybych se snažila sebevíc, nikdy normální (z pohledu fyzického) nebudu. Dostala jsem do vínku něco, na co se rozhodně nečeká fronta a co nikdo nechce dobrovolně. DMO. Tři písmenka, ale život mi překopaly obdivuhodně.

Nestěžuju si. Žiju s tou mrchou dost dlouho na to, abych věděla, že když propadnu sebelítosti, bude to jen horší. Jen tím chci říct, že i když se budu snažit žít normálně, jen těžko to půjde. Nikdy totiž nepůjdu NORMÁLNĚ do ochodu, ke kterému vedou tři schody. Nikdy nenastoupím normálně do trolejbusu, protože ve většině případů není nízkopodlažní (a i když je, chce to pomoc řidiče). A nikdy taky sama nevyjdu ty zatracený schody, který mi už týden tak neskutečně překáží na naší fakultě. Ne teď. A ne tehdy, budu-li zarytě sedět na zadku a dělat, že se vlastně nic neděje a já normálně žiju.

Víte, když jsem mamině před rokem říkala o nejrůznějších terapiích, které by mě mohly postavit na nohy, divila se stejně, jako se mnohdy diví mé okolí. ,,Tos jako na to osmnáct let kašlala a teď si z tebe má každý sednout na zadek?" Mrzelo mě to. Věděla jsem, že má z části pravdu, ale ne takovou, aby mi to mohla dávat denodenně sežrat. Každý má přece právo na určitou formu vzdoru. Pro mě bohužel přišel ten vzdor v době, kdy to bylo nejméně vhodné. V době, kdy se mělo co nejvíc makat na tom, aby to tělo bylo normální. Vím to. Ale teď už s tím nic nenadělám, tak je zbytečné to řešit.

Jsem ráda, že to nakonec máma pochopila. Uznala, že bez cvičení to nepůjde a dala mi naprosto volnou ruku v tom, co budu (budeme) dělat. Zpětně jsem jí za to strašně vděčná, protože když se ohlédnu v čase, vidím, kolik síly jí to muselo stát.

Vnímám to a jednou jí to vrátím – jednou – snad brzy, až budu samostatná.

Stálo a stojí mě to mnoho sil a peněz (to neříkám, protože se chci litovat, ale protože je to bohužel fakt). Přesto na té cestě, kterou jsem si vybrala, chci setrvat. CHCI tu nemoc řešit. Protože se ZLEPŠUJU. To je to. A vím, že kdybych přestala, byla bych horší. A taky proto, že vím (by to tak někomu nepřipadá), že jsem za ty dva roky cvičení dosáhla strašně moc. Dosáhla jsem samostatného stoje, zvýšení stability, zpevněného těla. A pokud ten nahoře dá, nebude to dlouho trvat a dosáhnu i samostatné chůze. Jsem na začátku konce. Konce, ke kterému jsem se postupně dostávala dvacet let, ale přišel.

Možná i proto CHCI tu nemoc řešit. Protože to, budu se opakovat, má smysl. Vy milí, kteří mi neustále kladete tu a tutéž otázku – zkuste si denně "obtěžovat" někoho tím, že potřebujete pomoct do schodů, ze schodů, odvést tam či onam. Přejde vás to. Ze začátku vám to možná bude připadat jako výsada – nic nemuset. Ale i toho nejlepšího se člověk jednou přejí. A vy najednou zjistíte, že jste se mýlili. Že to není o tom "nic nemuset", ale "nic nemoct". A to je sakra rozdíl.

To jsem shrnula myšlenky, které se mi poslední měsíce honily hlavou. Neignorujte nemoc, protože i kdyby se vám to sebevíc dařilo, jednou vás stejně doběhně – a mnohem víc, než si teď třeba dokážete představit. Postavte se jí a dělejte všechno proto, aby vám ubližovala co nejmíň. Má to smysl. Vždycky. I když to tak někdy vůbec nevypadá.

A teď mě omluvte. Jdu cvičit. To abych ty schody jednou vyšla sama.

Napsala M.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 ˇ 2 ˇ 3 ˇ 4 ˇ 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Tak už tu nemoc konečně přestaň řešit ... untitledŽpise.cz 28. 09. 2014 - 23:00
RE: Tak už tu nemoc konečně přestaň řešit ... m. 29. 09. 2014 - 10:03