Proč na anděly věřím

3. listopad 2013 | 19.01 |

(S láskou Daně Vachtlové a její Elišce.)

www.podejnamruku.cz

Bylo mi zhruba patnáct. Blog byl v plném smutečním a orodujícím proudu za vojtovku a já se s každým, kdo proti ní něco měl, byla schopná do krve pohádat. Dnes už vím, že přes svůj nesporný a nevyvratitelný medicínský základ není samospasitelná, všemocná a pokaždé vhodná. Přibližně v době, kdy jsem za ní ještě slepě stála, napsala mi na blog maminka Dana. Srovnávala jsem tenkrát teorií zatvrzelé vojtařky Vojtu a Bobatha. Dana má těžce postiženou dcerku Elišku. V době, kdy mi Dana napsala, jsem ji sice ještě neznala, naše společná známá mi ale vyprávěla, že Dana první dva roky u své dcery seděla s odsávačkou. Následkem těžkého poškození mozku Eli nebyla schopná ani polykat.

"Na vojtovce mi bylo řečeno, že pokud to není v mozku, nebude to nikdy. Až bobathovci mi ukázali, jak Elišku polohovat, jak ji držet, zvedat a nosit. Ukázali mi spoustu věcí z orofaciální stimulace. Bez Bobatha by Eli nebyla taková, jaká je," psala tenkrát maminka, s níž jsem se, aniž bych to v té době třeba jen tušila, setkala o necelé tři roky později, na jaře 2012. To už Eliška dokázala nejen polykat, ale i zvedat ručičku, když mimika nestačila. Absolvovala právě svou první léčbu u paní doktorky Augustínové, zatímco já se chystala na třetí.

Eliščiny pokroky nebyly tak radikální jako ty mé. Jenže zatímco u mě byly na vině roky necvičení a za vším stálo minimální poškození mozku se střípky přidružených potíží, nález u Eli byl omnoho vážnější a ve svých pěti letech, kdy na léčbu poprvé přišla, nezvedla ručičku, natož aby hýbala s dolní částí těla. Nemluvila, zvukově se jinak než pláčem neprojevovala a okolí nevnímala. Měla těžkou epilepsii a ve zprávě, téměř jako výsměšnou výzvu - slepotu, hluchotu. Když jsem se na začátku naší společné cesty Dany ptala, jestli se uprostřed práce v kuchyni otočí a od plotny běží za tichou Eli, protože si vzpomene a je zvyklá, odpověděla mi: "Ne, ale ne. Ona si mě volá, já to cítím."

Po své první léčbě u paní doktorky jsem si na Vachtlovy často vzpomněla. Nikdy jsme se s Danou neviděly, dva roky jsme si nenapsaly, přesto mě ale neodbytně napadalo, jestli by právě Egypt nedokázal Elišce, jejíž případ jak známí působící v lékařském prostředí, tak naše společná známá rehabilitační vojtařka, která Eli cvičila, brali v podstatě jako uzavřený, nějakým - a v jejím případě téměř jakýmkoli vítaným - způsobem pomoci. Když mi po příletu z první léčby Elišky maminka napsala, tekly mi slzy radosti. A k pláči mě od té chvíle dovedlo mnoho setkání a mnoho slov, která tvoří základ toho nejlidštějšího a nejbohatšího přátelství mezi těmi všemi, která jsem se zdravými či handicapem poznamenanými lidmi za svůj na vztahy bohatý život navázala.

Na jaře 2013 jsme na léčbu, já na svou čtvrtou, Eliška na svou třetí, odletěly společně. Zatímco mě paní doktorka cepovala v izolovaných pohybech a správné lidské, nikoli čapí chůzi, Elišku po epilepsii, která po druhé léčbě z EEG zmizela, a vyrovnání těch nejhorších deformit, luxací a uvolnění spazmů, kvůli kterým ji před léčbou musela maminka nosit v náručí dveřmi bokem, čekaly jiné cíle, o dost zásadnější než ty moje.

Protože Eliška nemluví a samostatně se nehýbe, není její léčba směřovaná k určitému cíli jako ta moje. Paní doktorka ji, tak jako mě, léčí komplexně, nečeká však přitom na určitou změnu. Za každou jsou všichni rádi.

"Když čtu tvoje články o cvičení, jako by ke mně promlouvala Eli," napsala mi před těmi čtyřmi lety Dana, která si pobyt v Egyptě i přes potíže s dopravou, i přes neustálou nutnost Eli stimulovat, užívala. "Eliška si léčí mozek. Já duši," smála se šťastně a nebylo se čemu divit. Žádné záchvaty, žádné bolesti kyčlí, které byly tím jediným, co Elišku donutilo se ozvat. A hlavně - žádná do sebe schoulená holčička s nepřítomným výrazem, která se po vás ani neotočí, když kolem ní projdete, zavoláte na ni. Žádné těžce postižené dítě, které maminka nedá do ústavu, protože jí to láska mateřská nedovolí. Tenhle postoj, abych jí však nekřivdila, Dana nezaujala nikdy.

" Když s ní půjdu každý rok na neurologii, řeknou mi, že má epilepsii, že je kvadruspastik. Že její mentální vývoj je na úrovni novorozeněte, že nevidí, neslyší. K čemu mi to bude?" ptala se pokaždé, když na lékaře přišla řeč, a dodávala: "Každou tou diagnózou ti cpou, že si máš dítě oštítkovat. Nenabídnou ti nic, nic, nic,"jen" vojtovku, rehabku, o všem tvrdí, že je to udržovací a že má Eli svoji kapacitu už skoro zaplněnou. Že nevidí a neslyší, s tím se při jejím postižení nic dělat nedá. A pro mě aby to představovalo jen beztrestnou možnost nechat Eli celej den ležet na gauči. Ale já nechci, já tomu nevěřím. Vím, že Eliška vnímá. Často jsem ze začátku," utřela si tehdy slzy, "myslela na to, že kdyby tu Eliška být nechtěla, už v jejím stavu nebude. Půjde tam, tam .... do jiného světa. Ale ona tu je a je tu díky mně. Nezpůsobila jsem jí její postižení, ale je to moje dcera z nějakého důvodu a ten důvod je v tom, že já jí z toho jejího těla musím pomoct."

dolphin-therapy-5

Na letošní léčbě už byla Eliška jiná. Držela hlavu, která jí padala jen sporadicky. Fixovala pohled, a když na ni kdokoli mluvit, bylo vidět, že ho poslouchá. Eliška nemá výraznou mimiku a na letošní léčbě se začala culit. Náznak úsměvu? Šťastného, že má rodinu, jakou má? Pravděpodobně. Začala projevovat nesouhlas houkáním, kterým se naučila přivolávat pozornost. Nemluví, takže nemůže říct: "Já tě slyším." Je ale ráda, když u ní někdo sedí a vypráví pohádku. Nemá ráda tu o mořské panně, nemá ráda Karkulku. Chce Pepíčka, pohádku tety Jany :-D, chce pohádku, ve které žije - aby jí maminka vyprávěla o tátovi, Kájovi a Tomášovi, a i o Ozzym, Kuně a Kryšpíně, kteří na ni doma čekají. Když se jí po léčbě opakovaně ptali, jestli se její bráška jmenuje Tomáš a jestli je tatínek u ní, zvedala ručičku. Tomáš nebyl, nezvedla.

Dítě, které před rokem bylo rádo, že leží v určitém úhlu, kde je nic nebolí, a se kterým komunikovala vnitřně jen maminka, sice dnes ještě nemluví. Eli je ale integrovaná do běžné školky a společnost dětí jí evidentně prospívá. "Všichni mi tenkrát, když jsem Elišku chtěla integrovat, říkali, že jsem blázen, že mi to stejně nepovolí a jestli by Elišce nebylo líp mezi svými. Jak mezi svými? Co je to mezi svými?" červená se vždycky rozčilením jinak éterická Dana a oči jí planou. A tak ji integrovala do běžné školky, kde Eli i přes těžší začátky je dnes plnohodnotnou součástí třídy. Děti ji chvilku nenechají samotnou, mazlí se s ní, hladí ji, povídají jí, zpívají jí, při hrané pohádce je to ona, kdo hraje makovou panenku.

"Vím, že to vnímá. Vidím jí to na očích, na tváři, cítím to z pohybů. A z energie," dodává nikoli se slepou, ale životní vírou Dana, která po první pozitivní zkušenosti vedle léčby byla s Eliškou na letos druhé léčbě i v delfináriu. Když se poprvé vrátila, nezvykle tiše vešla do pokoje, zavrtěla hlavou a řekla jen: "Husí kůži mám ještě teď, no řvala jsem jako kráva. Když ten delfín k Eli připlaval a tlamou jí žďuchal dozadu do hlavy, kde má největší problém, a ten instruktor vzal Eli na ruce, jako by to dělal odjakživa, a Eli byla úplně vyměněná a tak klidná, jak nikdy, a vnímala to..." vyprávěla rozčarovaně poněkolikáté, ale stále způsobem, který mě, necitlivou praštěnou holku, vždycky ochromil, když jsme jednou večer seděly spolu u nich doma.

Eliška klidně spala nahoře, v posteli. Ve své vlastní posteli sama. "To víš, je to velká holka, ta ti nebude spát s náma a držet mě při usínání za ruku," usmívá se šťastně Dana, pro kterou je každý Elišin krok krokem mílovým a která si, nějakou prapodivnou karmickou hrou, musí tady na Zemi projít cestou matky nemocné holčičky. Možná, možná ... že v minulém životě nebyla tak lidská, přátelská a navzdory svým vlastním překážkám, které jsou většinou mnohem těžší než překážky na cestě kohokoli jiného, vždycky ochotná podat pomocnou ruku jiným.

Setkání s Danou, Elinkou a celou jejich rodinou, kterou netvoří jen pokrevní příbuzní, ale i přátelé, bylo pro mě osobně darem korunním a jsem za něj životu vděčná. Pakliže mě jiná setkání, kterých není málo, donutila nikdy nepropadnout sebelítosti v porovnání s jinými, dny, které trávím s Eli a Danou, mě dovedou k zamyšlení nad tím, jak různě uchopitelné je lidské bytí, jak zpracovatelná a využitelná je bolest, nad kterou víra vyhrává a dává tak možnost žít život i přes těžké zkoušky, do nichž naše jsoucno často zahaluje tvář.

Pokaždé, když mě vytáhne někam na výlet, štreku do přírody, rozhlednu nebo vrchol, říká Dana: "Sem půjdu jednou s Eli." Na Vydru šla Eliška s námi. V kočárku, ale byla s námi. Dana ji vzala do náručí a posadila se s ní na balvan vyčnívající z vody. Když mi poslala fotku, jako bych ji slyšela: "Podívej, Ený, na tu vodu, slyšíš ty ptáčky? Jak tě zdraví?"

Dano, moc bych vám všem přála, aby Eliška jednou, třeba i v tom kočárku, šla s vámi a ptala se Tě takhle ona. Když jsi mi poslala fotku Eli, jak spí a usmívá se, zmizely všechny moje pochyby o tom, jestli skutečně ten, který je tolik zavřený ve svém těžko pohyblivém tělíčku, že ani mluvit nemůže, může cítit štěstí. Vycházela jsem ze své zkušenosti, kdy mě denně vyčerpávaly složité myšlenkové operace, které před mou léčbou byly nesmírně psychicky náročné. Jenže já jsem neměla nikoho, kdo by o mně věděl to, co Ty víš o Eli. Kdo by znal každý můj pohyb, každý můj pohled a slyšel i to, co neřeknu. Neměla jsem maminku.

Vím, že Ty budeš vědět, co myslím, když řeknu, že Váš příběh byl tím, který mi pomohl bez bolesti pochopit ten můj a mámin. Za ty roky, co tu máma nebyla, jsem kolikrát toužila po tom jen být někde, kde láska mateřská je, bez ohledu na to, komu je dávána. Jenže když se tak někdy přihodilo, pokaždé jsem jen záviděla a bylo mi ještě hůř. S Tebou a Eli je to jiné. Děkuju vám, že mě necháváte nahlédnout do života, který není přebolený a probolený a plný boje, o němž rodiče začarovaných dětí často píší, ale žitý a přijímaný a budovaný láskou, sílou a vírou. A ne vírou v Boha, který z důvodu, jenž se často ani nesnažíme pochopit, naložil mámě a tátovi původně tří zdravých dětí břímě nejtěžší.

Vírou v sebe navzájem. Díky za Eli, že není Vaše postižená dcera, která se ani neotočí a asi nevidí a neslyší. Díky, že je to Eliška Vachtlová, která dneska ráda cvičí a po jejímž vzoru se příští týden rozjede akce na podporu nejen jí, ale i ostatních dětí, které činnou pomocnou ruku potřebují.

Věřím, že jednou ... jednou Ti to díky řekne sama.

Mám Vás ráda ..

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře