Nemóžeš byt naša, dcérečko

9. říjen 2014 | 10.48 |

Při plánování brněnského působení jsem si slíbila, že ať se bude dít cokoli, vmísím se po letech opět na hudební scénu. A i když se mi povedlo domluvit klavír, není mi to dost. Mám blízko i ke zpívání a když už jsem z Čech odešla nejméně na rok, ozvala se znovu ta pálivá moravská krev (která z Prahy nemá ani destičku) a já jsem se začala poohlížet po nějakém místním s(ou)boru, který by mne přijal jako nadšenou posilu.

Jenže když už jsem byla tak "drzá" a rozhodla se přihlásit, nedalo mi to a na konec svého e-mailu jsem pokaždé připojila dovětek odkazující k mé nepatrné indispozici. Víte, já miluju valašské polky. Jsem šťastná v čardáši. Zazpívám vám kteroukoli notu, i rytmus pohybu cítím, ale chtějte to po mně zatancovat a plynulý progres choreografie je rázem zásadně narušen.

Včera, když jsem se šla podívat na zkoušku jistého sboru, jehož členství je ve hře, procházela jsem kolem zkušebny FS Lučina. Hráli jednu z mých nejmilovanějších, už ani nevím, co to bylo za píseň, za tanec, protože jsem seděla za dveřmi a řvala. O dveře dál děti tancovaly  - "Oj bula ja červena..."

Ne že by setkání se zvažovaným sborem bylo špatné. Vlašský ryzlink, Majdalenko studýnková - - - nejmenší věkový rozdíl zhruba 15 let. ... Před školním rokem mi velmi slušně odpověděl Bartošův soubor - rádi mě uvidí, rádi mě přijmou.  Ale nebude mě mrzet, že nezvládám pohybovou složku tak jako ostatní? A zvládnu ji vůbec? Neodmítli mě oni, odmítla jsem se sama, nakonec vzdáleností, protože nechci prožít zbytek ve vlaku neprožitého života znovu ve vlaku.

Tož toto ne-e, dcérenko! Napříště nebreč nad Lučinou, napříště neoplakávej dětství, které jsi nestrávila v Jánošíčku. Seber se. A běž si za tím.

Zpátky domů jsem jela v šalině se slečnou o berlích. Asi si všimla, že nás obě navštívil stejný nepozvaný host (k večeru už bývám hodně unavená) a celou cestu mluvila jen o obrně. Hustila do mě, kolik jí stojí boty, proč má berle, ptala se, jak jsem k tomu přišla. Díkybohu jsem s ní nemusela jet až na konečnou.
Měla jsem v sobě naštěstí kapku toho vína, takže jsem večer vytuhla bez zbytečných nimravých myšlenek a přes noc mi i psychicky vystřízlivělo.

JÁ UŽ TOHLE NECHCI !!!!!! To nejsem já, se štítkem na čele.

DSC07849Dneska ráno jsem, zásluhou svého úúžasného pana vojtaře, vstala - nekřupaly mi kotníky, nohy přes noc nezatuhly, skolióza se pomalu klidí a já dokážu udělat otočku na obě strany. Otevírám si dveře levou rukou, což sice po Egyptě zvládnu vždycky, ale automaticky to levá sama bez cvičení nedělá - automaticky se na to téměř vždycky vyflákne.

Taky jsem včera oslovila další sbor. Není to sice folklór, ale věkové složení je přece jen příznivější tomu, kde se chci pohybovat. Možná i na ten folklór nakonec dojde, ale to musím zvolit jinou taktiku.

Je sice fajn, když na to člověka předem upozorním. Ale jestli je jedinou mou překážkou ke členství ke tvorbě kultury, jíž jsem byla, jsem a budu dcerou pohyb - musí hora k Mohamedovi. Nejsme rodina tanečníků, ale jestli se na mě ze všech stran sype chvála za to, jak dokážu ovládat svoje tělo, pak se, nožičky, budete muset ty tance prostě naučit. Necpu vás na JAMU, ruce netrápím konzervatoří. Ale obyčejné, prosté a zájmové členství ve folkorním souboru, i když je jeho součástí pohyb, si prostě vzít nenechám. Můžete se třeba stavět na špičky, na hlavu, můžete nadávat, ale já na vás kašlu.

P.S.

Nechci si dneska vyprošovat účast nebo lítost, utěšování, že přece můžu jinam, že by se to i přes obrnu ...

... houby přes obrnu.

Nebudu se k ní ve chvílích, které by mě mohly činit šťastnou, znát. To jsem si v Egyptě slíbila, to dodržím.Jestli moje tělo, duše chce pohyb, tak jim ho dopřeju. A nějaká hypotonie si může vyskakovat třeba do stropu.

Jsem jednou dcera Moravy, tak si to po těch dvaceti letech připomeneme.

A nějaký zatracený zbytky nějaký obrny nám v tom nebudou bránit.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře