Make up your ksicht

31. říjen 2013 | 19.05 |

Přibližně jedenáct let probíhal u nás doma stále tentýž scénář: z postele aby mě tahali heverem, v případě necvičení předchozí den svěřili nohy do makovomarihuanové péče a nechali je tam na dobu neurčitou. Ale ne, ne, nesmím se tomu poddávat, to není nic nového, že mě to bolí. Pomalu se obléct. Krátkou sukni rozhodně ne, ani ji nevlastním, je to, jako kdyby Mary Quantová řekla, že s módou končí, prostě utopie, něco, co se nemůže stát. Ještě pomaleji se učesat. Vlasy mám přitom okamžitě mastné, protože zatímco pravou je češu, levá je drží, jako by je chtěla vytrhnout. Tak. Malovat se nebudu, na co taky. Vynikly by oči, každé směřující jinam, jedno vytřeštěnější než druhé.

Když vidím nohy, z nichž pomalu mizí deformity, štíhlé, ohebné a schopné hýbat se dobře, je to pro mě naprosto jiný, nový a lákavý svět. Začínám nosit minisukně častěji než dlouhé, mám je raději, protože se mi nemotají při chůzi. Nosím je i v zimě, a i když dlouho nesmím, na chvilku si na podzim po dvou léčbách zkouším i zlaté boty na podpatku.

Probudit tátu. Do školy sama nedojdu, ani kdyby mi za to platili, ne tři dny po sobě.

Otec vstává, nadává a kupodivu neprohodí, co pravidelně odpálil mým sestrám, soustředěným před zrcadlem už hodinu před rozedněním: "Holka, kdy ty dostaneš rozum." Pokaždé se pak na mě vděčně podívá, na nenalíčenou Popelku. Je to takový ten pohled říkající "kdyby tobě někdo navlík síťovaný punčochy, není to vypočítavost, ale slepota".

Má pravdu. Nosím cokoli, jen když to není upnuté. A přitom tak sním o těch legínách, džínách obepínajících nohy, minisukni, botech na podpatku, nalíčeném obličeji. Ale jsem detailista, a buď všechno nebo nic - nohy po obrně, oči po kyslíku, celý tělo blbý? Smůla, holka, parádit se nebudeš. Je vlastně jedno, jak vypadáš, tak buď jen čistá a to stačí. A hlavně, nechodím moc ven. Kamarády mám daleko a se spolužáky společnou řeč najdu těžko. Tak k čemu se snažit. Abych vypadala k světu ve škole, kde stejně všichni ví, že jsem, jaká jsem? Nebo snad doma, abych si rozmazávala stíny a řasenku neustálým pláčem?

Tohle všechno se ze mě sype v červnu 2011 v ambulanci paní doktorky, a protože je ženská, dokonale ví, co má dělat. Zatímco tatínek propadá depresím, neboť přijel do Egypta s normální, byť křivou dcerou, a odjíždí s rovnější, nicméně módně vybíravou puberťačkou v hormonálním rozpuku,  zastavuje paní doktorka auto pokaždé, když nás vidí, stáhne okénko a křičí: "Nohy vyrovnať, vidím všetko!"

sdr

Tyto lekce pokračují i během následující druhé, měsíční léčby, a tak nemůže otec dělat nic než odevzdaně přihlížet tomu, jak radikální změnou prochází, pro něj mnohem viditelněji než já sama, můj šatník.

Postupně vyhazuju kalhoty, většinu džínů a pytlovitých mikin. Sestra jásá, babička blahořečí paní doktorce, nu a otec, který se snaží hledat příčinu všeho kdekoli, jen ne v léčbě, přichází s převratnou myšlenkou, že jsem se zamilovala. Když mu sděluji, že v onom stavu setrvávám již dva roky, kumuluje jeho nejtemnější podezření do absolutní ignorace toho, co si na sebe vezmu, "dokud to nebudou síťovaný punčochy nebo cvočkovaný boty a lesklej černej kabát".

S fungující léčbou postupně poznávám samu sebe.

podpatky

Už jen sama skutečnost, že si je zkusit chci, že se v nich CHCI vyfotit a nejraději bych takové měla, kdyby mi to klenba nohou a pohodlí chůze dovolovaly, je sama o sobě výsledkem léčby. Můj otec to ví, a myslím si, že mnohem víc než nějaká o polovinu kratší lékařská zpráva nebo můj dojem ho o tom, že lepší doopravdy jsem, přesvědčují právě šaty rozházené po pokoji, historie vyhledávání v počítači s heslem "boty na podpatku" a desítky šminek po domě.

S mokrýma očima vzpomínám na dobu, kdy v pravidelných intervalech přijížděli teta se strejdou z Anglie a pokaždé, když mě viděl, měl strejda slzy v očích. Že se z toho nedostanu, se v naší rodině tak nějak vžilo. Myslím, že jsme se s tím všichni naučili žít víc než dobře. Pro některé je i dnes, po čtyřech léčbách a zlepšení, v jistém smyslu těžké té změně uvěřit.

Přesto ale teta pokaždé nezapomene podotknout - "Ty nosíš teď ráda sukně, viď? Ráda ukazuješ ty nohy krásný! Tak já ti nějakou donesu." A strejda mě fotí a fotí rád a já se nechávám. Už nebrečím, že fotky lžou. Protože nelžou.

modelprvni

Jde to pomalu, ale přesto. Ani na proměnu handicapované holky, vnitřně pořád ve smutku, není hypperrychlý manuál. Ani v případě, že fyzická změna přijde bleskově. Je to pořád moje duše, rozbolavělá ze všeho, co se stalo. Jak říkala jednou Edith Piaf - "Když schytáváte rány ze všech stran, nemůžete si hned zvyknout, že najednou nepřicházejí." Trvá mi ještě další rok, než se z toho dostanu psychicky. Jsou dny, kdy je cvičení těžké, nemám cvičit s kým. Dny, kdy původní stav převládá nad účinky léčby, a dny, kdy je to naopak a je to úžasné. Dny, kdy mi to ve škole pálí, dny, kdy jsem příliš unavená ze všech těch změn, které v předešlém roce přišly. Ale mám kolem sebe až na pár výjimek mnoho lidí - Sissi, Felixe a spol., Gábinku, která mi upravuje vlasy a dělá, že neumí na klavír a chce, abych ji to naučila, a nosí mi hebrejštinu, Shotts, FB kamarády, kteří o mně píšou a mně píšou a jsou skvělí, PP, školu po střechu narvanou lidmi, kteří mě každý den chválí a volají "kočka", jakmile mě vidí ... kteří mě nepustí, abych se otočila a šla zpátky.

Někdy je to sakra těžké, není to vždycky procházka růžovým sadem, protože i euforie z léčebného úspěchu tvoří nepřátele a bere mi energii, kterou dnes využívám úplně jinak a myslím, že lépe. Jsem neskonale šťastná, že mi vždycky v pravou chvíli Bůh pošle do cesty ty správné lidi, ukážu - li mu, že jsem na to připravená. Dřív jsem nechtěla, aby mi kdokoli pomáhal, chtěla jsem všechno dělat sama a chtěla jsem na obrnu nebrát ohledy. Po léčbě jsem najednou musela. Musela jsem cvičit víc než dřív, kdy jsem dělala jen to, co bylo nutné, aby mě nohy nebolely. I to je ale, navzdory důvodu, proč musím, bolavá kapitola.

A kolikrát, i když jsem už navenek dávala pozor na to, abych nevypadala jen tak všelijak, a občas jsem ségře dovolila, aby mě namalovala, jsem po druhé léčbě stále upadala do depresivních nálad. Nedokázala jsem si představit, jak tuhle obrovskou výzvu zvládnu, kolikrát mě do cvičení musela nutit sama paní doktorka, protože já na svých nohou, byť rovných, prostě pracovat nechtěla. Pořád ten zakódovaný modul "proč, když jsou k ničemu".

prvnimakeup

Zlomilo se to v okamžiku, kdy začal nový školní rok. Řekla jsem si, že tentokrát prostě budu makat. Jestli jsem v prváku a v druháku měla uvolnění z důvodu rehabilitace, ve třeťáku už jsem je nechtěla. A protože před tímhle školním rokem proběhla třetí léčba, nakráčela jsem do septimy silně odhodlaná. Ani ne tak proto, abych sebe nebo někoho jiného překonala. Jen už mě prostě nebavilo a brzdilo patlat se v tom, co bylo, v tom, kdy jsem se sebou nechala manipulovat (a občas velice nemorálně a destruktivně).

kudrnyA když jsem dostala na třetí léčbě "spucunk" od paní doktorky Evy, že necvičím, jak bych měla, že dokonce ani nevypadám, že se z toho chci dostat, protože si nevážím samy sebe, bylo to to nejlepší, co se mi mohlo stát. Aby na sobě člověk makal a chtěl se změnit způsobem, jaký nabízí léčba, nesmí k sobě chovat averzi. Všimli jste si už, že největším a nejefektivnějším a často nejbolavějším kopancem vás posunou ti, se kterými vás pojí pouto nejsilnější?

Plynuly dny, týdny, měsíce, a já se začala (někdy pomalu, někdy rychleji) probouzet. Na čtvrté léčbě už jsem nebyla za tu, která nechce cvičit, ale "jen" za tu, která má ještě na víc. Na čtvrté léčbě jsem nad sebou zlostí brečela naposledy.

Jednou z  nejtěžších věcí v mém životě byly momenty, kdy jsem potřebovala mámu a ona tu nebyla. Táta je sice ve spoustě věcech donucen být spíš ženská než chlap a pouto, které mezi sebou máme, je tisíckrát silnější než jiné, ať už se rveme jako kon...


.... Ale táta by tomu, kdo mě "nemiluje", šel "buď rozbít hubu nebo děkovat", že mu mě nebere :)). A nalíčení si všimne leda, když to přeženu.

Krom toho vedeme následující dialogy:

Já: "Tati, je tahle sukně dobrá?"

Otec: Jo, bude dobře sát."

Po letošní, čtvrté léčbě, kterou jsem strávila ve společnosti výhradně ženské a parádění nakloněné, jsem se vrátila domů úplně jiná. Můj otec se pokaždé, když se vracím s hromadou nového oblečení, které jsem vzhledem ke kapesnému prostě nesměla v Hurghadě nechat, dovolává po dlouhé době Boha a ptá se ho, kam mi ten mozek schoval.

Ve výsledku je ale rád tak jako já. A já jsem za každé to ráno, v němž běžím do školy, maluju se před školním zrcadlem a přicházím kvůli tomu pozdě na hodinu, za každé to ráno a den, kdy vůbec všude chodím sama, za každou tu kapku make - upu, kterou soustředěně nanáším na obličej, abych vytvořila vcelku vzhledný ksicht, za každou novou minisukni, za každý soustředěný krok modelčin a za svůj neobyčejný, pubertální a zmalovaný život z duše ráda a Bohu vděčná.

Díky vám všem za to, že mi pomáháte ten skluz dohnat. Nezapomínám.

blacklady

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře