Naděje tisícé vteřiny - Eliška, 2.díl

22. listopad 2014 | 15.11 |

"Tu však jsem náhle viděl,že mohu pro druhého něco znamenat už jenom tím, že tu jsem, a že ten druhý je šťastný protože jsem u něho. Když se to takhle řekne,zní to velmi prostě, ale když pak o tom člověk přemýšlí,je to obrovská věc, která vůbec nemá konce. Je to něco,co člověka může úplně roztrhat a změnit. Je to láska, a přece něco jiného. Něco, pro co lze žít. Pro lásku člověk žít nemůže. Ale pro člověka jistě!"

"Proč se to stalo právě nám," škubaly koutky mamince sedící vedle mě ve fyzioterapeutické čekárně. Měla jsem zrovna plnou hlavu svých vlastních, přísně pozemských starostí, a protože se moje skoro dvacetiletá zamilovanost nemohla s parézou brachiálního plexu a nutnou několikaměsíční vojtovkou hned zkraje života měřit, sklonila jsem raději hlavu a mlčela. Třebaže možná vypadám jako praktická příručka sociální komunikace v okruhu neurologických poruch, trávím v diagnosticky podobné společnosti pozoruhodně málo času.

Modus vivendi, pro který svým postojem hlasuje skoro většina oné společnosti - není moje gusto. Několik let jsem, převážně v pubertě, hledala sebe tam, kde jsem nemusela nic vysvětlovat. Trávila jsem spoustu času v kruhu handicapovaných, sdílela svoje i jejich starosti, ale nejméně poslední rok mi ukázal, že takového vnímáme člověka, jaký se jeví sám sobě. Pokud hned po první společné skledičce vybreptám spolubydlící, která půlka mozku že mi to chybí, navážu energetické pouto podvědomého ostychu. Když žena s ne vždy veselou minulostí muži, který se jí líbí, bude chtít za každou cenu vysypat svoje stesky a strachy, má velkou šanci ho spíš odradit.

Když stejným způsobem vnímám co rodič své postižené dítě jako apraktika, kvadruparetika, epileptika a autistu, črtám jeho budoucnosti černé základy s mlhavým závojem pochybností a obav. A pakliže se pídím po odpovědi na otázku "proč zrovna já" - pokud ji vůbec položím - kypřím půdu kořenům lítosti. Živím bolest. Zalévám nejistotu.


Je to něco málo přes rok, co vyšel článek o Elišce. A lvíčí princezna před pár měsíci oslavila své sedmé narozeniny. Neběhala radostně kolem stolu, netleskala ručičkama a nereagovala na gratulace hlasitým "děkujuuuuuu!". Kdyby ji ale viděli ti pánové v bílém, kteří měli v její složce málem přesýpací hodiny - nepromluví, nepůjde, nebude ... beze slova by je přesvědčila o tom, jak šťastná, spokojená a milovaná je.

Eliščiny terapie nadále pokračují. Při cvičení se někdy dokáže přetáčet, ruku zvedá v souhlas už stoprocentně. Ráno houká ve své vlastní posteli tak dlouho, dokud táta nebo máma nevstanou a nepustí jí v pokoji pohádku. Když na ni začnete mluvit, je jí vidět na očích, jak soustředěně poslouchá.

Reaguje na hmat, dítě nedávno ještě bez reflexů je dnes lechtivé, a když ji hladíte po hlavě, oči ostří na vaši ruku. Dokáže si stiskem zapnout gumové prasátko, aby zachrochtalo. Jestli se jí něco nelíbí, sesbírá všechnu sílu a ručičkama vás - to dítě, které před půldruhým rokem nepohlo bolestí samo ani svalem - ručičkama vás snaživě odstrkuje. A když jí máma dává pít, co jí zrovna nejede, prská, plive a žbrblá.
Ve stoličce už sedět nechce. Nechce být sama a od té doby, co kope nožičkama, jí fixace prostě nevyhovuje. Když je jí teplo, po milimetrech, po milijoulech práce si odsunuje deku.

eliskamotomed

Eliška žije. Nedá se to popsat, nedá se to vypovědět, je to vidět a je to cítit, je to znát. Není to postižené dítě. Je to holčička, které to myslí, která vnímá. Kolik duševní síly musí vynaložit, aby celou minutu, než pohne ručičkou, při přání pohybu zůstala? Co všechno musí vědět děvčátko, které na otázku zvedne ručičku a řízeně mydlí pusinkou, jako by chtělo odpovědět?

Kolik síly vezme rodičům domnělý ortel diagnozy, kolik nadějí opustí, když Honzíka nebo Janičku zapisují do speciální školy? Kolik brzdné síly napáchá slovo nemoci, omezení nebo předpokladu?
Vyčíslit se ten tlak nedá. O to obdivuhodnější je síla maminky, kterou vykázala poněkolikáté ve chvíli, kdy Elišku namísto ve speciální škole vzdělává raději doma. 

"Koupila jsem Eli nový boty," přinesla mi včera Dana hrdě šmrncovní růžové zimní pro Elišku. Není to tak dlouho, co si maminky na jedné diskuzi pochvalovaly, že mít ležící dítě skýtá jednu výhodu - nikdy si neokope boty. "Proč bych je kupovala, chodit nebude," oponovala jiná. Být tam Dana, slyším její odpověď - "Copak by se mnou mohla jednou běhat po Karolíninej louce, kdybych jí neukázala, jak se nosej boty?"

Děvčata, Bolfánek na vás čeká. Kukačky, kopretiny ani kominíčky neodkvetou, zůstanou tu do chvíle toho prvního kroku pro vás. Jak by pod paprsky té živelné naděje a radosti mohly přestat růst?

elistromy

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Související články

Komentáře

RE: Naděje tisícé vteřiny - Eliška, 2.díl aavek 22. 11. 2014 - 23:45
RE(2x): Naděje tisícé vteřiny - Eliška, 2.díl peti95 25. 11. 2014 - 19:35