Vzpomínám

21. září 2013 | 19.17 |

... přesně před dvěma lety jsem byla na cestě na druhou léčbu, na cestě za paní doktorkou Evou.

www.dr-eva-therapy.sk/sk/p-vysledky-liecby/petra-f

Prý jestli jsem to tenkrát věděla.

... jestli jsem věděla, že na tom budu dnes takhle? Že budu tancovat čardáš, běhat, že se nebudu bát svého maturitního plesu a že moje srovnané nohy způsobí ve třídě naprostý hierarchický převrat? :) Nebo že mě celé dva roky ani jednou nohy nezabolí ... nebo že pokaždé, když přijedou, auntie a uncle z Anglie budou mít slzy a hrdost v očích, které mě viděly v sádrách, o berlích, kulhavou, rozklepanou ... že až mě uncle rukama, které mě prováděly Oxfordskou univerzitou, metropolemi Anglie a podpíraly, když už jsem nemohla, obejme ... bude to obejmutí, v němž bude všechno a ze všeho nejvíc patrná jistota, víra a radost, že dnes ... dnes mě nic nebolí.

Nevěděla jsem to. Nevěděla jsem nic, byla jsem z každého dalšího dne léčby v šoku. Pamatuji se, že jsem první den po opichu achillovek seděla na posteli dlouho po půlnoci a prohlížela jsem si nohu, která se poprvé dala ohnout v kotníku ... a že jsem jen zírala na prsty, se kterými jsem najednou mohla hýbat, a plakala jsem.

Zítra to budou dva roky od začátku mé druhé ambulantní léčby. Příští rok v létě se bude konat pátá.

Nemám slov. Jen mi tečou slzy, když vzpomenu na ty strýčkovy. "Ty můžeš stát na patách!" - Nikdo z nich tomu před mým příletem moc nevěřil. Až potom, v červenci, po návratu ... od té doby jsem nejšťastnější ... a nejsem sama.

Děkujeme, paní doktorko!
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85655-vzpominam.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře