Nejen psychosociální ekonomika prvního semestru :)

21. únor 2015 | 23.02 |
› 

Přesněji řečeno prvních šesti měsíců, po něž se mé bydliště nachází po většinu času více než 200 kilometrů od domova, pod jehož střechou jsem strávila devatenáct a půl roku.
Vlastně "se" nějak předpokládalo, že těch let bude mnohem víc. Nebo spíš - ne tak málo.
Když mi byly čtyři roky, sundali mi po šesti týdnech sádry od špiček až po třísla a učila jsem se znovu chodit, přistavěl mi táta po naší terasovité zahradě plné schodů všude zábradlí. Dlužno poznamenat, že podle vzoru toho interiérového, které bylo na pravé, nikoli levé straně, jak bych to při těžší chůzi dolů potřebovala, takže to spíš než pomoc byl všeříkající němý signál "Ano, zábradlí existuje. Ale ty ho mít nebudeš. Fajn, chceš na něj aspoň koukat, přidělám ho na stranu, kde ti bude na houby. Jen trénuj."
Ve třinácti jsem se teprve učila chodit delší vzdálenosti. Po kilometru jsem měla pocit, že se mi snad roztrhnou plíce. Ten pocit byl značně okmínován skutečností, že nebýt duchapřítomnosti lékařů, kteří mi do nich při mém dobývání se na svět stačili vrazit injekci podporující jejich zrání a ještě mě 24 hodin zbrzdit, byl by ten tržný dojem buď mnohem silnější, nebo by se dostavoval už po deseti krocích.

Trvalo mi od léčby, která mě začala fyzicky dávat dohromady, dlouhé tři roky, než jsem si byla natolik fyzicky jistá, abych sama chtěla odejít z domu a být samostatná. Tam jsem si sice všechno musela dělat sama a neexistovala v domácích pracích ani nikde jinde věc, které bych byla kdy  zproštěná, přece jen mě ale nikdo z domu vykopnout nechtěl a spíš "se" předpokládalo, že logicky zvolím tu cestu, která pro mě bude obecně nejjednodušší, a co nejdéle zůstanu doma, kde se mnou sem tam bude mít kdo cvičit, budu mít vysokou skoro za rohem a prostředí, na které si i můj mozek zvykl už natolik, že mě ani můj spazmus nevrhá pod auto, nenatahuje přes prahy.

Ale já jsem chtěla pryč.

Chtěla jsem pryč a mělo to dost neustále omílaných důvodů, které pramenily jednou ze všeho, co jsme spolu doma prožili, od inkubátoru až po velmi klikatou cestu do Egypta, podruhé čistě a jenom z mojí bouřlivé puberty, protože jsem měla, po kom svůj temperament zdědit - chtěla jsem se toho zbavit - toho neoddiskutovatelného stigmatu postiženého fyzična (místa mají paměť) a prostě, čistě a fyziologicky normálně být zodpovědná sama za sebe. Je navíc těžké připustit si, že dítěti, které včera nosilo plenky a cumel, je dneska devatenáct a nechce pomáhat doma a sedět u společné večeře, protože !!! tisíc důvodů ..., že je něco prostě lepší, a je to o to těžší, když vaše pubertální střelená dcera chce navzdory křivonohosti, která by jí (tajné přání mého otce) mohla SNAD poskytnout trochu víc rozumu, totiž když tato dcera chce úplně to samé a vy proboha nemůžete dostat z hlavy obraz jejího dvouhodinového tělíčka, ze kterého trčí na aspoň deset hadiček, v inkubátoru se skoro ztrácí a když tomu tělíčku podáte malíček, nemá prstíky dost velké nato, aby ho stisklo .

.. a teď najednou to tělíčko stojí proti vám, potahuje si silonky, líčí stíny a protáčí oči, když mu nutíte svůj názor.

Vrazili byste TÝ HOLCE !!! sakra facku, ale TO TĚLÍČKO mělo jen 1640 gramů ...

Vrhla jsem se střemhlav do života, který jsem předtím vůbec neznala. Odjela jsem do města, ve kterém jsem nikdy nebyla, které ale patřilo a patřit bude do blízkosti domoviny těch, které mám nejraději na světě. Odjela jsem z Čech na Moravu, odkud pocházím a kterou jsem už jako malinká milovala a nikdy tam nemohla strávit dost času. Zůstala jsem koncem srpna v ještě prázdném kolejním pokoji sama s třemi taškami oblečení a knížek a několika tisíci v peněžence, z nichž valná většina okamžitě odletěla na první nájem. Abych mohla platit i ten další, neumřela přitom hlady a neskončila s jazykem na vestě, bylo potřeba začít regulérně vydělávat - na kolej, všechny ostatní potřeby a navíc ještě cvičení. Dohoda totiž zněla jasně - chci - li něco, co je rodičovstvem vyhodnoceno jako nejen rozmar a nikoli nutnost, ale ještě navíc volba extrémně složitější než možnosti jiné, jednodušší, vydělám si na sebe sama. Bez diskuze.

Přijala jsem ji. Sama jsem ji koncipovala. Přijala jsem ji. A nemůžu si stěžovat.
Prostě nemůžu.

Živí mě dneska všechno, co jsem jako mladší vnímala za zbytečnou přítěž, co mě unavovalo a místo čeho bych si tisíckrát raději lehla do postele a spala jako dřevo, nebo se nechala masírovat, cvičit, opečovávat. Nebo seděla doma. Jenže místo aby se pokusil vyjednat pro mě IVP z matiky, což by za tehdejšího stavu vůbec nebylo těžké, vzali táta nebo ségra kružítko, tužku a moji ruku a za mých hojně prolévaných deštů slz do mě vtloukali úchop, rýsování ... když šli moji spolužáci po škole ven, trávila jsem já hodiny v tak dobře známém a všemi obávaném kabinetu a nabírala skoro do pláče nad gymnaziální matematikou.

Dneska jsem to já, kdo čtvrťáčkům vede ruku s tužkou nebo připravuje maturanty na zkoušku dospělosti. Když se tenkrát mělo rozhodnout, jestli půjde pětistovka měsíčně na cvičení, po kterém budu moct běhat a ne škobrtat (což jsem ukrutně chtěla!!!), nebo na školu, trávila jsem několik let víkendy s francouzštinou nebo na anglické konverzaci. I ty dvě spolu nesympatizující lingvistické dámy mě dnes živí.

Možná krásně !!! běhat ještě !!! neumím, ale díky tomu všemu, co jsem tenkrát tak moc neměla ráda (a částečně, nutno podotknout, i díky našemu státu), díky tomu všemu si můžu dovolit nejen prostě normálně žít, občas zajít na skleničku, nejen vojtovku, ale i kranio, Dornovu metodu, akupunkturu - sama si poskytuju terapii, která měsíčně vyjde na víc než tři tísíce. A přitom neocenitelný specifický pocit hrdosti, že prostě JSEM. Že jsem si dokázala najít a vypracovat všechno, co jsem sama chtěla. Ani ne, že bych to dokázala NAVZDORY nemoci ... ne. Dokázala jsem to TAKOVÁ, JAKÁ JSEM.

Jsem strašně moc šťastná. To není sebechvála nebo hrdost na sebe ... spíš vděčnost za to, že mi život umožnil, abych jím uměla procházet šťastná, veselá, abych uměla vidět to dobré. Vždyť já jsem se za poslední tři roky dostala z nejhoršího z DMO, odmaturovala jsem, našla v podstatě stálou práci a díky ní i možnost efektivní terapie, potkala úžasného pana profesora Poula, který mi jako další dal velkou, velkou naději nejen pro tělo, ale i duši ... žiju blízko domoviny svojí krve, která je moje, ať se stalo a děje co chce. Láska, naděje, síla, urputnost a neoblomnost mých rodičů mě dovedla tam, kde se před více než dvaceti lety poznali, odkud odešli .. kruh se neuzavírá, ale opakuje. Přesto přese všechno, co se stalo, co zní těžce a může leckdy bolet, jsem i já toho kruhu schopnou součástí, linií, jsem svým životem, který by mohl, ale není - závislý na jiném, jsem sebou.

Neboli dnešní článek je tím, co mělo být původně stručnou odpovědí na dotazy mých čtenářů, jak a kde se mi vlastně daří ;))) - ze srdce zdravím z Jižní Moravy, kde se oháním tu v práci, tam ve škole ... nebo se ohání pan rehabilitační, masér, akupunkturista ... v plánu je další škola, letošní Egypt, nová terapie, ale nic z toho nezabírá ani spolu tolik času, abych se nestíhala těšit z lekcí klavíru, ze společně prozpívaných cest z Moravy ku Praze s úplně cizími lidmi v kupé, abych se radostně netočila po cvičení chodbou v minisukni ostentativně ignorující únorové stupně a nebo abych - nedejbože - neměla šanci cítit tu radost z toho, že to nejen všechno je tak, jak jsem to vždycky chtěla, ale že i to, co jsem možná nechtělo, mělo smysl.

Nic mi nebrání v tom, abych byla šťastná, rozpustilá skorodvacítka, pyšná na to, co její rodiče, rodina dokázali. A ráda na světě, který si užívám úplně stejně jako kdokoli jiný v mém věku, který má mozek vcelku a v životě neslyšel o cvičícím stole.

Ale to je moc normální, aby Vás to bavilo, takže se pro tuto chvíli rozloučím, popřeju Vám krásný zbytek února a budu držet palce, aby se i Vaše snaha vyplatila. Nemusí hned ;)))

S láskou a vírou ...

P.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře