Jak se integruje kolektiv...

11. září 2013 | 19.20 |

... k originálnímu exempláři s fyzickým handicapem?

Jednoduše - zapomene se na něj.

Když jsem v před pěti lety touto dobou stanula ve dveřích kabinetu matematiky a agresivně se dožadovala doučování, vyvolala jsem ve vyučující mylný dojem, že jsem naprosto neškodná a rychle chápavá. Když se však ukázalo, že nejen nerozumím látce dávno probrané, ale ani základním matematickým operacím, které řeším zpaměti způsobem "pět a pět je deset, ale pět a šest nevím, to si nepamatuju", značně se zděsila.

Jednoho smluveného odpoledne jsem ji přistihla po pás ponořenou ve formulářích a deskách. Jak jsem brzy zjistila, byly to materiály týkající se naší třídy, v nichž profesorka hledala formulář o mé integraci. Během prvních hodin totiž vyšlo najevo, že mám krom lehké dyskalkulie také optickou vadu, která ústí v poruchu prostorového vnímání, až jeho úplnou absenci.

Jakožto diagnosticky nedotčená šťastná dcera otce, který mě bral takovou, jaká jsem byla, a kterého nikdy nenapadlo zatěžovat mě pedagogicko psychologickými testy nebo neurologickou kontrolou jednou za půl roku, jsem neměla zprvu absolutní tušení, berou - li vyučující mou disabilitu v potaz v rámci integrace nebo čisté lidskosti bez formalit.

"Zjistila jsem," pravila paní zástupkyně zádumčivě tenkrát, když jsem místo krychle viděla kužel a místo jehlanu dvě čáry, "že nejsi v seznamu integrovaných žáků."

Když jsem tuto informaci sdělila otci s návrhem na své zařazení do onoho čarovného spisu, jenž by mi dovoloval psát a rýsovat v počítači, zprostil povinnosti klasifikace z geometrie a umožnil individuální vzdělávací plán na matematiku, rázně koncepci zamítl. Oznámil mi, že to, že budu v budoucnu bezpochyby pracovat v nějakém bezpečném humanitním oboru, neznamená, že jsem Einstein od přírody. Pravil také, že v životě existují mnohem horší věci než matematika a nikdo se se mnou patlat nebude. Kdybych na něj tenkrát naléhala, možná by nakonec svolil. Ani mě to ale nenapadlo, a když jsem přišla s vydřenou trojkou z matematiky na vysvědčení, pronesla paní zástupkyně tuto památnou větu:

"Mám čím dál víc dojem, že tvoji spolužáci jsou integrováni do tvé společnosti."

Měla v podstatě pravdu. A já jsem ráda, že se ten můj papír z neurologie tehdy někam zatoulal - a nevězel tátovi v hlavě. Kdyby ano ... možná bych dnes na gymplu nebyla a nároky na mě kladené by byly podstatně nižší.

Věděla jsem, že matematiku chápu, jen mi chybí spojovací článek ... že fyzika je na mě moc, stejně jako chemie, že je potřebuju po kousíčkách a mnohdy mě to unaví dřív než spolužáky. Neřekla jsem to, a i kdybych se o to bývala pokusila, jako jsem to několikrát udělala, dostalo by se mi odpovědi výše zmíněné.

Na otázku, proč mě neintegrovala dodatečně, odvětila paní zástupkyně: "Protože jsem myslela, že jsi beznadějnej případ. Zbytečně by tě to zdeprimovalo."

Slovy otce: "Když ti napíšou na papír, že seš blbá, budeš. Nikdo po tobě nebude chtít, aby ses něco naučila, ale žádnej učenej z nebe nespad. A že po tobě něco nebudou chtít ve škole proto, že ti kmitaj oči, klepou se ruce nebo nemůžeš mluvit, neznamená, že život se s tebou bude taky mazlit. Ne. Život je prevít a já nechci, aby moje hezká dcerka byla doma s tatínkem za ručičku jen proto, že jsem jí tenkrát nedal do školy, kam vím, že hlavou patří, jen abych ji uchránil od toho těžkýho, co ji čeká. Houby integrace. To ty puberťáci u vás by si měli něco načíst, kdo má furt poslouchat, že se tleměj, když kolem nich projdeš. Kdyby se zajímali o kulturu, ví, že se jedná o složitej tanec pradávný civilizace."

Tati, dík.
Zdroj: http://peti95.nepise.cz/85651-jak-se-integruje-kolektiv.html

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře