Víra, bolest a škola bez diplomu

3. červen 2015 | 18.46 |

A točí se to a točí ...

Pocit, že je všechno pod kontrolou mého pevného přesvědčení o správnosti tehdejších medicínských postupů, mi umožňoval být v pubertě tou nejšťastnější pacientkou s DMO široko daleko. Třebaže jsem velmi často a hluboce řešila skutečnost svého fyzického handicapu, moje víra v účinnost naší "léčby" byla neochvějná. Nevnímala jsem svůj stav jako "Lepší už to nebude!", ale "Nebude to horší a na dnes jsem si zvykla a díkybohu za to, že mám, jak to udržet!"

Takže když padlo před sedmi lety rozhodnutí operovat mě jako jednoho z prvních pacientů sady "Srovnáme kolena navzdory kontrakturám", měla jsem sice tendenci mít proti tomu nějaké pubertální řeči, věřila jsem nicméně bezvýhradně panu doktorovi a jeho operaci. A když se z původního "za tři dny tě pustíme domů" staly dva týdny v horečkách pod bolestivými otoky a punkcemi až po pád s berlemi na právě punktovaná kolena, držela mě vidina šťastného konce.
Rozcvičíme to !!! - a ano, rozcvičili jsme. Přes potoky slz, hory sebezapření, silnou bolest i oceány potu všech zúčastněných ... čtrnácté narozeniny jsem slavila s rovnýma kolenama, přesně tak, jak to pan doktor sliboval.

I ty následující.

"Postavili jsme kolena tak, aby se zatěžovala co nejméně, vydržela co nejdéle," vysvětlil mi jeden z (vedle estetických) účelů ortoped.

Ano. Pravděpodobně mám ze všech lidí, co kdy po světě chodili s DMO, nachozených nejvíc kilometrů, nebo alespoň patřím do té top-skupiny. Je tomu tak prostě jen proto, že i krátké vzdálenosti,které obvykle vyčerpají a kdy vezme člověk zavděk dopravou, já ujdu po svých. Vydržím desítky. Reakce doktorů je dvojí - buďto žasnou, nebo mě kárají, abych se šetřila.

Moje tělo mě včas samo upozorní. A tak si po většinu času můžu, mám - li dobré boty, dopřávat výšlapy do kopců, běh za tramvajemi nebo několikakilometrové antidepresivní pochody. Když zrovna dnešek nepatří do té většiny a mně se podaří se někde uhodit nebo opravdu nadměrně zatížit, naplní se kolena ostentativně vodou, otečou a vyžadují klid, popřípadě jehlu.

Totiž, mohla jsem.

Už několik týdnů setrvává moje koleno ve značně oteklém stavu, střídá lokalizaci bolesti, bolí i tam, kde nikdy dřív, ani v těch nejhorších chvílích, nebolelo, a když se v nestřeženém okamžiku ve spánku povolí a propne do za běžného stavu zvyklé extenze, budím se a nadávám tak, že by se čínský lingvista vůbec nemusel stydět.

Rentgen neukazuje jasnou příčinu. Měkké tkáně jsou v pořádku. A voda, která by se dala vytáhnout a ulevit tak kolenu, tam tentokrát prostě také není.

Úplněk snáším dost těžce. Ležela jsem večer na trávě, přesvědčovala svoje tělo, že mě ta noha ale vůbec nebolí, a do mysli se mi neustále vkrádala slova mého nového, zcela neoddiskutovatelně nejlepšího, ortopeda - dělat tu operaci byl víc než nesmysl - jak řekl v září a asi to bude následek té operace v roce 2008 .

.. jak prozatím soudí a předpokládá teď.

Prozatím si neumím představit, co to pro mě znamená. Že bolet to bude už napořád ??? Zrovna když jsou přede mnou roky, kdy svoje tělo budu potřebovat víc, než ho kdy potřeboval kdokoli s DMO ?? A když se nepřiklání k řešení skrz odsávací jehlu nebo jehlu s živinami ... a jestli je to následek operace a povaha problému je tedy pevná, mechanická a nikoli ve tvorbě látek v koleni ??? Pak se žádné logické řešení nenabízí. Názor, že operace to byla pro dnešek víc než zbytečná, jsem si bohužel vyslechla z více míst a postupně se o tom přesvědčuji také :(

Zátěž umím rozumně korigovat.
S bolestí kolene si poradit umím.
Pomoci tělu ji překonat také.

Přijmout tu skutečnost, že se nejspíš navždycky budu potýkat s následkem něčeho, co opravdu nemuselo být ... to už je pro mě mnohem těžší. Zvlášť když ten následek je hlavně psychicky náročný.

Věřím ale tomu, že bude líp ... ještě není tak zle.

Probudila jsem se a můžu vstát.

Můžu vstát a jít, kam chci, třebaže mě to právě posledních několik týdnů pekelně bolí.

Třebaže ani moc nevstávám, protože se bolestí propadám do hlubin těžké únavy a neklidného spánku. Už tolik dní, které bych potřebovala k úplně jiným věcem.

....

Já to stopnu, písmenky dnes nesázím radost.

Snad je ale dnešní psaní střípek mozaiky, kterou vám potřebuji ukázat.

...

Z jednoho prostého důvodu.

Věřím, že bude líp.

Že všechno, do čeho dáme tu správnou energii, dopadne tak, jak má - dobře.

Ve chvílích, kdy nedospávám energetický deficit (mrcha noha vysosává neskutečně), se jen modlím, abych dojela na kontrolu za 14 dní celá a aby závěr pana doktora zněl (a musel znít !!!) jen pozitivně .. nejmíň na dalších 40 let ... je ještě tolik míst, kam mě nohy musí v bezpečí zanést, tolik věcí, které musí moje tělo udělat ... :))

Děkuju vám, kteří jim budete držet palce, ať to DAJ !!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Víra, bolest a škola bez diplomu lucka 05. 06. 2015 - 17:34
RE: Víra, bolest a škola bez diplomu lucka 05. 06. 2015 - 17:36
RE: Víra, bolest a škola bez diplomu lucka 05. 06. 2015 - 17:39
RE(2x): Víra, bolest a škola bez diplomu peti95 06. 06. 2015 - 23:51
RE: Víra, bolest a škola bez diplomu princezna®svetu.cz 20. 06. 2015 - 12:55
RE(2x): Víra, bolest a škola bez diplomu peti95 23. 06. 2015 - 15:55