Ars amare

4. září 2013 | 19.25 |

Již posledních několik měsíců glosuji (s) povzdechem skutečnost, že se internet, původně jistě vytvořený za nějakým smysluplným účelem, stal skladištěm úplně všeho, co mají lidé potřebu sdělovat. Anebo hůř - teprve se nad tím zamyslet. Ne - li ještě hůř - zveřejnit sebejednodušší myšlenku na poměrně čtený web.

Co se mé osoby týká, blogy pro ženy ani dívky nečtu a kdybych se třeba jen jednou pokusila zakoupit sobě kupříkladu Bravo nebo Top Girl, bylo by nám toho večera u krbu teplo. (Díky, tati.) Čas od času se mi ale, většinou bohužel, dostane do ruky nějaký výtisk nebo do e-mailové schránky odkaz na něco, co mě zvedne ze židle zrovna tak jako tu největší barbínu z paneláku stíny barvy zvýrazňovače přibalené k Bravíčku jako bonus.

Původně jsem článek psát nechtěla, ani odkazovat na ten, který mě k tomu mému (želbohu záporně) inspiroval. Nakonec ovšem - když už sem někdo přijde, aby sem mohla přijít i holka v patnácti, krásná, chytrá ... "handicapovaná" ... a věděla, že není první ani poslední a cítí správně ... nakonec to píšu.

Zhruba před týdnem jsem na internetu náhodou narazila na následující článek - krasna.nova.cz/clanek/jaknakluky/klucici-zpoved-chodili-bychom-s-postizenou.html .

Přehlédnu - li skutečnost, že článku daly bezpochyby vzniknout myšlenkové pochody jedné a tytéž osoby, dalo by se předpokládat, že kdyby byla dotyčná chlapec, nechodila by s postiženou dívkou, ani kdyby se jmenovala Robert, Daniel, Petr, Venca, Kamil, Simon, David nebo Míla. Obvykle se, díkybohu, nemusím nad těmito rozhodováními mnoho zamýšlet, protože tomu, kdo soudí podle vzhledu, ukážu i o půlnoci, kudy cesta ze dveří. Výhodou mé disability byla její zřetelnost, a tak se mi nikdy nestalo, že by si někdo až po čase vybral, stojí - li mu za to se mnou ten čas trávit nebo ne.

Právo na lásku máme všichni, o tom se nedá polemizovat a už vůbec není etické ptát se, zdali na ni mají právo "I POSTIŽENÍ" jedinci. Já vím, že s touto filosofií v "moderním", dnešním víru nepochodím, ale .... příroda sama ví nejlépe, kdo se patří - kdo to zvládne a čí život na tomto světě má smysl. I já jsem sice odchovaná inkubátorem, ale jsou případy, kdy ani ten nestačí. ...! Kdo vlastně určuje normu? Kdo je autorem modelu zdravého jedince? Čí nejistota odsoudila ty odlišné?

Nejsmutnější je to, že devadesát procent děvčat si v patnácti představuje, že přesně takhle o nich všichni chlapci smýšlí - jsou přece handicapovaná! A tenhle článek je nešťastnou tečkou.

Je postižení a postižení. Postižení, při kterém potřebujete neustálou pomoc - a bohužel i takové, které vám neslibuje mnoho dalších let. A takové, při němž jste samostatní, je na vás ale i tak okamžitě znát. A nejen to. Podepíše se na vás. Podtrhne vaši psychiku.

Víc než dobře si pamatuju dobu, kdy jsem se zamiloval...

.... Poprvé a do někoho, kdo na tom byl hůř než já. Bylo mi jedno, co mu je, a zuřila jsem při soucitných pohledech okolí. Nepotřebovala jsem, aby běhal první ligu, nezáleželo mi na tom. Byli jsme naladení na podobnou "životní vlnu." A i když dneska vím, že je tu někdo, kdo mě miloval "lock, stock and barrel", díky za to Bohu ne proto, že já olympiády nevyhrávám. Tak jako si hned všimnete fyzického handicapu, tak je v tom vztahu omnoho důležitější duševno. Pro mě obrna je z devadesáti procent záležitostí duše a ne těla. Táhnete ji s sebou, i když třeba nechcete a snažíte se o opak. Ne vždycky je to výhra - mnohdy právě naopak a setkala jsem se i s dobře myšleným "seznámím tě s tím a s tím", kdy se ukázalo, že dotyčný chlapec má taky fyzický handicap. Jenže kolečka nebo nohy do X rozhodně nejsou stoprocentní cestou k tomu, aby si dva lidé rozuměli ... nebo se milovali.

Nebyla jsem pokaždé zamilovaná jen do osoby obdařené podobnou diagnózou a není tomu tak ani dnes. Ten, s kým bych (a neskonale šťastná) byla, pakliže by nám přála geografie, v tomto případě řádně, avšak řádně škodolibá, má k fyzickému znevýhodnění velmi, velmi daleko. A zná mě dlouho, déle než ti, kteří mě poznali až po léčbě, kdy jsem se začala lepšit. Když se ohlédnu zpátky a vidím, jakým mým psychickým martyriem jsme prošli spolu, můžu se jen sklonit. Čímž samozřejmě nechci naznačit, že má - li býti zdravý, je nutné, aby partner fyzicky handicapovaného děvčete byl přinejmenším psycholog nebo terapeut - abych pravdu řekla, nemám pocit, že by to byla ta pravá láska, pokud bych měla třeba jen sebemenší dojem, že partnera zatěžuji nebo že je mu mě líto.

Nebo nedej Bože, že by mne můj partner měl oštítkovanou na symptomy. S nikým takovým bych nejspíš ani chodit, natož pak žít nedokázala. Já na to prostě nemám povahu a jestli něco nechci, tak být "něčí postiženou holkou, co to zvládla", ani kdyby dotyčný byl Mon Liz a Albert Einstein v jednom. Ať se na mě ti, co nás "postižené" nezkousli, nezlobí - anebo klidně ať se zlobí - láska takhle vypadat nemá. Možná to někdo má jinak, ale já po určité době vím, že dokážu, chci a ráda stojím pouze na takových základech, díky kterým je i moje (už) minimální disabilita docela nedůležitá.

Navíc vždycky šílím při přednáškách sexuální výchovy - a posledních pár let také po nich, neboť se mi již několikrát poštěstilo zaslechnout přemítání o tom, zdali je tato stránka vztahu "funkční" i u postižených lidí. Nezasáhlo - li se včas, předpokládám, že z oněch děvčat, třeba ne jejich celou vinou, vyrostou autorky dalších takovýchto výkřiků. - - To už pod ten článek rovnou mohli napsat pokračování - "Mají postižené dívky právo na to stát se matkami? Miloval by se s nimi někdo, i kdyby nakrásně to právo měly?" Opět odkazuju sem, je to geniální nápad www.sexnavoziku.cz ! Prolétla jsem zběžně, ale namátkové řádky byly velice trefné.

Freud stejně tvrdil, že tam to všechno začíná a končí. A biochemie mozku a hormonů naštěstí "běží" na jiném systému. Pokud zase nejdu pozdě a každý druhý člověk na ulici si nevybírá, do koho se zamiluje, podle vizáže, zázemí nebo diagnózy, a já věřím, že nejdu - děvčata, prosímvás, nečtěte tenhle brak. Nečtěte to, nemyslete na to. A až se zamilujete, brečte si do polštáře. Až se někdo zamiluje do vás, užívejte si to. A vězte, že dospěl dál než autorka článku. Ví totiž, že srdce na magnetickou rezonanci a EEG zvysoka kašle.

Proto nenásledujte Werthera a nedávejte mu záminku k zastavení činnosti, život je krásnej a ta věc nalevo umístěná vás vždycky navede správně. Zaplaťpánbůh.
..
 

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře