Diagnoza: fyzioterapeutický úžeh

11. červenec 2015 | 15.12 |

Uplynulý rok byl pro mě školou v několika zásadních směrech.

Poznala jsem špičkové terapeuty, měla jsem samostatnost, studijní i rehabilitační samostatnost na dosah ruky vždycky, když bylo potřeba.
Přesto to nebylo všechno, přesto se některé mé snahy projevily naprosto jinde než na jihu Moravy, kde jsem strávila poslední rok.
A právě to mě naučilo další věc.

Netahat to s sebou. Nevázat se k místu, kde se nacházím, dostupností terapie.

Třeba zrovna teď plánuju přesun do místa, které by rozhodně nezaujalo pozici na nejvyšší příčce v dostupnosti terapie - pes tam chcípe jeden za druhým :-D. V Brně jsem měla deset minut šalinou všechny terapie, ale stačilo, abych se na léto přesunula ku Praze, a vzniklo parádní okno - vojtit se mnou doma už nemá kdo, v létě je dostupnost jakýchkoli zdravotnických služeb o 50 % nižší.

Z toho si teď nedělám nijak těžkou hlavu, i když mě to ze začátku dokázalo docela vytočit. Jenže mi došlo, že zrovna tohle je asi ten moment, kdy nemůžu DMOčku nechat, aby mi mluvila do mých plánů - zůstat v Brně přes léto jen kvůli tomu, že bych tam mohla chodit cvičit, je sice na jedničku od neurologa, ale to je asi tak všechno. A jestli mám mít studijní možnost v místě, kde je vojtaře třeba hledat lupou, taky si to nějak zařídím .

Člověk může mít sebelepší terapii, ale když nemá příležitost využít to, co mu přináší - když prostě nemá příležitost věnovat se přirozeným nepřístojnostem jako mejdan do půl třetí ráno (nedá mi to nevzpomenout na brněnské noci, psychologické analýzy se spolubydlící a vyhodnocování chuti ginu a Pálavy v závislosti na době konzumace, míře hladu či deprese z příslušníků opačného pohlaví - to je skutečné podtržení té fyziodřiny, která mě provázela poslední rok :-D).

V Brně jsem tohle všechno měla, ale bylo to jen relativní všechno.

To VŠECHNO mi umožnilo pochopit několik věcí:

  • Pokud schopným lidem přesně vysvětlíte, co potřebujete, dostane se vám pomoci. Měla jsem špičkového vojtaře, který se sice tvářil, že by terapie měla mnohem větší šanci, kdyby ji se mnou mohl někdo provádět ještě mimo ambulanci 1-2x týdně, ale jakmile seznal (a netrvalo mu to dlouho), že na mě i 2 cvičení za týden zanechávají znatelný účinek, dělal maximum. Rozdíl mezi praxí terapeuta, který nevěří ve zlepšení, a jeho pravým opakem, je markantní. To samé neurolog, který sice měl spoustu výhrad, ale akupunkturu i vojtovku mi přesto umožňoval podstoupit, protože jsem mu jasně vysvětlila, že vím, zač je života s obrnou a její terapie loket.
    Pokud jednáte rozumně a bez hysterie, dá vám (pokud si zrovna neléčí komplex
    ) většina odborníků volnou ruku, protože toho z pozice dospělého veterána křivonohých životních stezek víte jednoduše víc než zdravotník po pěti letech praxe v takto specializovaném oboru. Chce to pevné nervy a železnou trpělivost, ale vyplatí se to. A je celkem jedno, jestli je to Praha, Brno, Olomouc, Ostrava, Aš, Větrušice, nebo Duchcov.
  • Kdo chce, hledá způsoby. A u DMO to platí dvojnásob. Je mi líto, ale nikdo nepřijde a nestrčí vám pod nos terapeutický plán, jakmile se ve třiceti rozhodnete opustit hnízdo a zakotvit v absolutně neznámé krajině. Na druhou stranu skutečnost, že to tak nefungovalo ani v Brně, beru jako důvod navíc, proč mi z faktu, že své zamilované město na nějakou dobu opouštím, nemusí stoupat kortizol. Pokud víte, co vám pomáhá, co zabírá, pak víte, co hledat. Ale člověk by se neměl stěhovat za terapií, rozhodně ne v tom životním období, kdy by se měl stěhovat za partnerem nebo prací. Jediné, co je záhodno vzít si s sebou, je optimální model terapeutické péče, který vám ušetří spoustu zbytečně stráveného času a špatných investic. (Proto teď v létě nehledám mermomocí terapii v Praze (ta je mimochodem nestoudně dražší než brněnská, zato často méně kvalitní), ale raduju se z nového outfitu, za jehož pořízení připisuji plnou zásluhu A. ;-))

physiocalm

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře