Mé časné DĚKUJU

25. srpen 2013 | 19.39 |

... doufám nepřichází příliš pozdě.

Když už jsem vzhůru, měla bych se i v tuhle nekřesťanskou hodinu učit. Nedokážu to. Zodpovědnost by ráda - hlava se nepřinutí. Možná proto, že se mi nechce jít do oktávy. Do posledního ročníku z toho nejlepšího gymplu, ze školy, která byla postavená pro mě. Díky vám za každou vteřinu tam posledních 7 let strávenou! Nastotisíckrát.

Když už mi bylo těch osmnáct, měla bych dle vzoru dnešní mládeže mít na kontě pár opilých stavů, jimi zaneřáděných schodů, nočních příchodů, ublížených pubertálních výbuchů, nešťastných lásek. Opilá - opile opilá - jsem nebyla nikdy. V třídní alkoholické kronice mé jméno chybí spolu se dvěmi dalšími čestnými výjimkami. Byly časy, kdy jsem tam zapsaná být chtěla. Teď se dívám zpátky a jsem ráda, že jsem o každém svém kroku rozhodovala střízlivá.Přinejmenším krevně, když ne emotivně. Citlivá jsem byla dost. Díky tátovi, tátovi, tátovi a taky tátovi a celé rodině. Že mě nezaškatulkovali jako postiženou. Že když mi bylo pět a chtěla jsem bruslit, koupili (!) mi brusle, abych to aspoň zkusila. Že se mnou cvičili. Tátovi, že mě vzal na skleničku, vida, že se sypu ze svého prožitého "sbohem, galánečko" ...

Děkuju za krásné českomoravské dětství, za babičku, o které říkali, že jsem její Šála. Za babi druhou, se kterou jsme si zpívaly všechny písničky, co zná(m). Nejdřív - když jsem byla malá. A potom - když zůstala galánečka sama a došlo na "sbohem lásko.." ... kdyby mi tak právě máma mohla jednou česat svatební lokny, šít šaty ... kdyby tak mohla ... kdyby tak ...tak aspoň na "pro keho sa strojíš"...? odpovím "mamce"!

Děkuju za svůj život. Milionkrát, navždycky. S bolestí, bez Tebe, ale život - a jakej!

Tati. Děkuju. Děkuju. Žes na mě měl stejnej metr jako na moje dvě starší zdravý ségry.

Možná jsem holka nedívčí - kovaná tou mrchou DMO. Těmi sedmnácti lety. Možná jsem nikdy nikomu nebrečela zamilovaná na rameni. Ale to přece konec světa neznamená. Možná bych to nedělala, ani kdyby ...

Víš, kdyby ... ale já vím, že jestli - jestli duše těch, co tu nejsou fyzicky, ví, co se děje na zemi ... byla by máma dnes šťastná. A hrdá. Na nás, na mě - vlastně teda na Tebe, tati. Hlavně na Tebe.

Poklona Ti za ten kus práce.

Tati. Mami. Jsem tu ráda. Jsem tu. A taková, jaká jsem, žádná cimprlich, žádná barbína, žádná městská holka, která se bojí brodit v řece, chodit do lesa nebo taky někdy - když už to fyzicky dovede a není zrovna uvzdychaná ze studentský lásky - vzít za aspoň nějakou práci. Dneska se neztratím. Všechno to doženu.

skala

Díky Ti. Za ten stejnej metr!

Kéž by to šlo vrátit. Aspoň na chviličku a jen to krásné. Řekla bych vám všem hned a mami, tobě hned, jak bych mluvila - jak moc vás mám ráda.

Děkuju za tu pořádnou holku, kterou jste vypiplali z tý postižený.

A za tu šťastnou.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře