Jmenuji se Petra. Přežila jsem a teď chci žít

14. říjen 2015 | 00.52 |

Václavu Vojtovi (odkaz)

Vzhledem k událostem posledních měsíců jsem se rozhodla pokračovat v psaní tohoto blogu. Bude to tatáž partitura, jen na trochu jinou notu. Bude to líčení mého dalšího (i budoucího) života potom, co jsem se rozhodla překonat bariéry fyzického handicapu nejen psychicky a sociálně, ale i akademicky. Líčení, kterak se jedna holka rozhodla pro práci, jež jí samotné zachránila život.

Narodila jsem se v osmadvacátém týdnu těhotenství. Ve hře nebyla ničí nedbalost či pochybení, lékaři gynekologicko-porodnické kliniky v Praze U Apolináře přes velké riziko zachránili mých 1640 gramů a když jsem po resuscitaci a čtyřiadvaceti hodinách na kyslíku začala sama dýchat, vše se zdálo být v pořádku - dokud jsem neprodělala krvácení do mozku, které se o pár let později projevilo jako dětská mozková obrna, spastická diparéza.

I s odstupem několika let je zřejmé, že se v mém případě jednalo o velmi lehké poškození mozku (magnetická rezonance vykazuje spíše známky atrofie gliových buněk a žádné vážnější známky poranění). Tak lehké, že byla ještě v mých sedmi letech fyzioterapeutka Vojtovy metody přesvědčena o tom, že by mne intenzivní terapie dokázala i v tomto věku posunout o výrazný kus vpřed.

Jenže o diparéze, natož pak Vojtově metodě, neměl při mém narození nikdo ani tušení. Byla jsem bystré, "normální" dítě, psychicky v pořádku a v pásmu intelektuálního nadprůměru. Diagnoza DMO padla někdy po prvním roce věku - to když jsem se začala plazit až v jedenácti měsících, ve dvou a půl letech chodit málo a s oporou. A doporučení další terapie? "Hlavně necvičte Vojtovu metodu," varoval tehdy mou rodinu jeden nejmenovaný doktor. A tak jsem strávila několik týdnů ročně v lázních a Vojtovu terapii indikoval až v mých čtyřech letech jeden z ortopedů. To když jsem chodila po špičkách jako primabalerína a operace Achillovek u mne proběhla "za pět dvanáct".

zooo

Navzdory těžkým a nesledovaným začátkům (po nichž následovala už tradiční kola několika operací, pobytů v lázních a po čtvrtém roce života až do osmnácti let skutečně terapie Vojtou, mimochodem perfektně vedená a velice kvalitně cvičená) jsem vyrostla po boku svých starších sester ve veselou, energickou bytost. Ráda jsem běhala po zahradě s tou mi nejbližší, docela slušně jsme se praly a já jsem se naučila šplhat na nejnižší větve stromů, někdy vyhrát ve hře na honěnou, plavat, hrát na piano a mluvit docela dobře francouzsky ...

Dostala jsem se na osmileté gymnázium a i když jsem v průběhu studia vykazovala talent spíš humanitním směrem a dokonce jsem se dostala na obor sociologie, psychologie a "disability studies" na univerzitě v Oxfordu a Northumbria, měla jsem v maturitním ročníku jasno - chci, aby se má budoucí cesta ubírala směrem fyzioterapie, neurologie nebo rehabilitačního lékařství.

První pokus dostat se na medicínu mi nevyšel, a protože jsem neměla žádný lákavý záložní plán, strávila jsem rok po maturitě dost volným způsobem. Nicméně jsem během toho roku zjistila díky poměrně zlomovým okamžikům a novým zkušenostem s akademickou půdou a praxí velmi přesně, čemu se chci v budoucnu věnovat. Už to nebylo lékařství, neurologie - už to byla a do dnešního dne je fyzioterapie.

Důvody, proč právě fyzioterapie, budou tématem dalších článků. V dnešním úvodním chci právě to nastínit a představit publiku sledujícímu můj příběh pointu celé té anabáze. Neříká se jí "Život s dětskou mozkovou obrnou". Říká se jí, alespoň v mém (a takto dosud bezprecedentním) případě "Cesta k profesi fyzioterapeuta s diagnozou neurologického onemocnění".

Slovo "diagnoza" zde používám záměrně. Bývá sama o sobě někdy velmi zavádějící a v mém případě to platí více než jednou. Mám sice v lékařských zprávách těžkou hybnou poruchu, nicméně jsem motoricky plně schopná. Možná nebruslím, nedokážu udělat stojku a nejsem právě silnou fyzickou oporou. Přesto mi má motorika umožňuje, abych vedla plnohodnotný samostatný život - a když na to přijde, dokázala některé fyzioterapeutické přístupy využít v pomoci jiným, kteří neměli to štěstí takové fyzické dispozice jako já. Ono fyzické štěstí budiž demonstrováno skutečností, že patřím mezi pacienty s nejlehčí, nejméně zatěžující formou DMO v Česku a možná ještě dál.

Ona skutečnost však nemá dostatečnou sílu, aby korigovala tradiční povědomí všech, včetně našich odborníků, o dětské mozkové obrně jako o nemoci, která zasáhne život člověka tak markantně, že to, o co jsem se já opovážila žádat, je meta nesplnitelná.

Před několika měsíci jsem vyplňovala přihlášku na vysokou školu, mezi jiným i na fyzioterapii. Součástí oné přihlášky bylo potvrzení zdravotní způsobilosti ke studiu a výkonu práce fyzioterapeuta. Vzhledem k obsahu mé zdravotní dokumentace se můj praktický lékař (budu užívat v této souvislosti mužského rodu) rozhodl, že mi ono potvrzení nevystaví. Ve světle závažnosti DMO jako neurologické diagnozy se necítil kompetentní potvrdit, že budu schopna naplnit požadavky zvoleného studia a praxe.

A tak v tuto chvíli studuji ergoterapii. Má cesta k fyzioterapii neskončila, usiluji o možnost ji studovat i nadále. A důvod, proč jsem se rozhodla tuto cestu sdílet s ostatními, je velice prostý a ještě méně poetický - jako jiného baví matematika, já jsem tento postoj zaujala k fyzioterapii. V neposlední řadě chci do tohoto oboru vložit vše, co mi dal. Na přednáškách je nám neustále opakováno, že rehabilitace je prostředkem k návratu člověka k běžnému, kvalitnímu a smysluplnému životu.

Já jsem svůj život ještě nezačala žít tak, abych mohla jeho kvalitu ztratit. Že jsem na svět přišla za těžkých okolností a do vínku dostala dětskou mozkovou obrnu, nevnímám jako fakta, která by mne měla řadit do pozice osoby,  jejíž jediným možným úkolem je fungovat v rámci objektivních možností.
Jsem si charakteru DMO jako nemoci vědoma velmi dobře, tak jako si jej může jen být vědom někdo, jehož se bezprostředně týká. Ale protože nejsem na nikom závislá, nejsem si vědoma ničeho, co by mi bránilo studovat fyzioterapii a v budoucnu v tomto oboru působit.

Když jsem byla postavena před výzvu zkusit pečovat o dospělou pacientku s těžší DMO než mám já sama (mimo jiné s ní cvičit Vojtu), prokázala jsem tu schopnost. Prošla jsem si těžkými obdobími terapie, pracovala jsem na svém momentálním fyzickém stavu a kondici velmi dlouho a nezdráhám se říci, že mne uráží, když po těch letech co dospělý člověk, od něhož se očekává, že se v budoucnu zapojí do pracovního procesu, podléhám rozhodnutím jiných. Rozhodnutím, která sice jsou objektivní, ale bez nichž mi nebude umožněno ani uchopit příležitost studovat obor, jenž paradoxně velmi dobře znám.

Vlivu těchto rozhodnutí jsem se rozhodla se postavit, dokud, coby disponující možnostmi zhostit se úkonu fyzioterapeuta, nedosáhnu svého cíle. Nevyvstanou-li skutečnosti, které mi opravdu zabrání se věnovat fyzioterapii, budu tak případ dosud bezprecedentní.

Budiž tento precedens mimo jiné výrazem mých díků a úcty profesoru Václavu Vojtovi, díky jehož práci především mám dnes možnost chápat, co znamená žít - a jak velký rozdíl je mezi slovy "žít" a "přežívat".

S láskou, s úctou, s pokorou ...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře