Václavu Vojtovi

13. říjen 2015 | 01.48 |

Vážený pane profesore - tolika lidem drahý Václave, pane Vojto,

kdybych snad věděla, kam v těchto letech svá slova adresovat, řekla bych Vám to daleko dřív než dnes, kdy jsem na dně a na pokraji ... a přece tak vysoko nad hladinou ....

Řekla bych Vám, jak moc je mi líto, že jsme se nesetkali. Jak moc líto mi to bylo i tehdy, když mě Marcela s Jarmilou obě držely a klidnily po náročném cvičení po operaci, kdy mne nedokázala udržet jedna a obě dvě mi daly to nejlepší, co uměly, "abys seskočila z toho stolu s rovnýma nohama," dodala Marcela, objímajíc mě tou samou rukou, která před pár minutami držela mou pravou špičku poprvé v životě uvolněnou. ..

Řekla bych Vám, jak moc mě bolelo, když jsem k Marcele po semináři se šedesáti lidmi doklopýtala po plných ploskách a děkovala jí a obě jsme věděly, že to díky patří také Vám.

Řekla bych Vám, jak drahá je mi společnost Vašich kolegů a přátel, jak vděčná jsem za oporu, kterou skrz Vaši práci dávají dál.

Řekla bych Vám, jak šťastné bylo před pár měsíci setkání s panem doktorem Severou a jakou naději mi dal koncem tohoto týdne Giancarlo.
Kdybych tak věděla, kam svá slova adresovat, všechny svoje slzy bych Vám pověděla.

Slzy vděčnosti, když vojtovka spolehlivě bránila bolesti pro obrnu tak typické.
I slzy smutku, vyčerpání a nejistoty, když teď už od cvičícího stolu paní Šulcové, která se mnou poprvé v životě cvičila, uběhla dlouhá, těžká i nadějeplná cesta k dnešku a já tu dnes stojím v pozici pro diparézu velmi netypické, s tělem na DMO nadprůměrně dobrým,

a přece mi to, k čemu směřuje rehabilitace jako celek, není dovoleno dělat.
Není mi dovoleno studovat ve vlastní zemi to, čemu jsem zaprodala nejen mozek a svaly, ale hlavně srdce.

Když mi bylo čtrnáct, schovávala jsem se do náruče svojí paní fyzioterapeutky před spazmem i nešťastnou láskou. Měla jsem sílu a možnost vyrůst v člověka, který najde své místo na světě.

Mezitím jsem vyrostla ve dvacítku láskou obklopenou, která možná našla své místo v životě našla - ale nesmí k němu blíž.

Vážený pane profesore - tolika lidem drahý Václave, pane Vojto,

myslím na Vás dnes večer s pokorou a vysílám Vám díky za práci, která udělala z mnoha lidí dobré odborníky a z nejednoho také Člověka.

Kéž vidíte a slyšíte hlavně to dobré, co do lidí zasela poctivá a milovaná práce.

S láskou a úctou Vám děkuji za náruč otevřenou nám všem a za dveře mi do Itálie otevřené. Věřím, že jste byl s námi ten večer minulý týden, kdy jsem v těch několika větách s Giancarlem vyplakala všechny svoje slzy pro fyzioterapii, kterou mi není povoleno v mé vlastní zemi studovat pro jedno jediné razítko.

Itálie mi tu možnost dává. Náruč, třebaže přes tu dálku slovní, je otevřená každé mé slabosti a smutku. A akademické dveře také. Vždyť právě jen tamější Vaši kolegové nevnímají můj cíl stát se fyzioterapeutkou jako fantazii a nesmysl ..

Jsou mi připraveni pomoci. "Já tě Vojtu učit budu, jen přijeď," řekl hned při prvním našem kontaktu Váš italský kolega.

Kéž, pane Vojto, vidíte to dobré, co je v člověku - kéž Váš odkaz žehná Giancarlovi a jemu blízkým, kteří mi pomáhají na mé cestě, kterou jsem zvolila vést ve fyzioterapii navzdory tomu, že mi lékařská dokumentace neurologické nemoci potvrzení způsobilosti pro fyzioterapii nezaručí.

Kéž jsou požehnány ruce, které necvičí Vojtu, ale pomáhají Vojtou, kéž chráněno je srdce, které najde pro tu malou holku s obrnou dost místa nejen na rehabilitačním stole, ale i před katedrou mezi svými studenty ...

... vždyť si nepřeje nic jiného, než dostat se tam, kam ji rehabilitace celé ty roky směřovala - na své místo v životě ...

Vážený pane profesore - tolika lidem drahý Václave, pane Vojto,

Kéž se, snad brzy, sejdeme ...-

Salve Roma!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře